Six Wild Stories aneb jak jsem přijímal nové kolegy

Přijímání nových zaměstnanců je nepochybně důležitá součást práce každého, kdo kdy řídil něco podobající se firmě, instituci či dobrovolné organizaci. Štíry nevyjímaje. Zážitky a zkušenosti manažerů jsou v řadě směrů obdobné a velmi dobře sepsané do mnoha chytrých textů. Pokud mám ambici Vás zaujmout (a to tedy mám!), musím na to kreativně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že se nechám inspirovat skvělým argentinským filmem, který byl před nedávnem promítán v českých artových kinech pod názvem Divoké historky.Přicházím proto se shrnutím mým zkušeností s přijímáním nových kolegů v obdobné struktuře i pojetí: v 6 docela divokých mini-příbězích. A taky to celé pěkně konfliktně, prostě divoce, uvedu. Američané občas říkají, že „management is most of all about hiring and firing“. Já si naopak myslím, že pokud musíme hledat nové lidi vně firmy, je to vlastně přiznání chyby a nefunkčnosti naší organizace i nás osobně.

Nejlepší je, když za vámi zájemci o práci sami proaktivně přijdou. Sci-fi? Ne tak zcela – viz studenti retail managementu v Kyjevě, kteří za mnou nedávno přišli po přednášce na univerzitě se zájmem pracovat pro české firmy. Čti dál →

Obchodní večeře: potěcha i prokletí

Dohodl jsem se s ostatními štíry, že tentokráte dáme nějaké odlehčenější téma, abychom pořád nemudrovali jen o složitých tématech top managementu. Takže jdu psát o jídle na služebních cestách. Pro člověka neznalého života v mezinárodním byznysu to asi může být dost jasné: ti chlapíci v kvádrech si pěkně létají, povalují se v drahých hotelech a mastí si tlamy v luxusních restauracích.

Pro ty z nás, kdo tuší, jak je to doopravdy, je téma stravování během obchodních cest povětšinou daleko méně sexy. Řada z nás si asi v prvé řadě vybaví děsivě nepravidelnou životosprávu, hnusné jídlo ve většině aerolinek, pozdní večeře končící bezednou nocí v hotelu s tunou nestráveného jídla v žaludku.

Pokusím se ale o vyvážený pohled a v následujícím textu se budu snažit vzpomenout na nejlepší, nejhorší a nejzajímavější kulinářské zážitky z obchodních večeří.

Tohle byla asi jedna z nejzajímavějších večeří mého života. Diskuse s hostitelem, saudsko-arabským šejkem, byla skvělá a moc jsme nevnímali, co jíme – i když to chutnalo velmi dobře. Když jsem pak tuhle fotku ukázal svému otci, zanalyzoval situaci velmi briskně slovy: „ty jsi sežral velblouda!“. Čti dál →

Analýza a business: jak se to rýmuje?

Od nedávné doby žijeme ve zcela novém světě: Brexit a vítězství Donalda Trumpa dokázaly většinu z nás dost drsným způsobem přesvědčit, že jsme věřili špatným božstvům. Naše pevná víra v rozhodování založené na faktech je asi založená na méně pevných základech, než jsme doufali. Nacházíme se ve světě, kterému se velmi nehezkou novoangličtinou říká „post-truth-world“. Postaru bychom asi řekli, „pravda nevítězí“, respektive zase tak moc nikoho nezajímá. Do čela se derou noví vůdci národů (a bohužel i firem), kteří pracují s fakty velmi „kreativním“ způsobem. Nejenom že používají fakta velmi účelově, ale často velmi záměrně zaplavují mediální prostor spoustou blábolů, polopravd a zjevných lží. Velmi umně tak zamlžují realitu a jsou schopni lidi přesvědčit, že kolečko je hranaté a bílá je černá (a o 3 roky později zase naopak).

Ani velmi sofistikovaná analýza někdy nepomůže – třeba když je firma úplně mimo trh a analyzováním toho, kde je, nemá šanci najít cestu tam, kde by měla být

Čti dál →

Proč mám rád e-maily?

Přiznám se ke strašné věci – nevadí mi e-maily, ba co víc – preferuji je jako jeden ze zásadních nástrojů business-to-business komunikace. V následujícím textu se pokusím vysvětlit proč.

Připravil jsem navíc neumělý pokus o e-mailové desatero. Třeba Vám pomůže. Nebo Vás povzbudí ke sdílení Vašich zkušeností, kladných i záporných. Těším se na ně! Pište (třeba na náš e-mail tristiri@tristiri.cz :-).

Psaný text má své výhody – je přesný a jasný, hůře se dezinterpretuje. Ale ne vždy je to ideální forma komunikace.

Čti dál →

Růst: nutnost nebo zbytečný zlozvyk?

Stále častěji slyšíme o tom, že manažeři i politici jsou posedlí růstem a jak je to špatně. Fakt je, že řada firem (i států) plánuje a rozpočtuje dost primitivně. Každoročně přihodí nějaké to procento k loňským číslům a je hotovo. Osobně zvláště „obdivuji“ plánování ve firmách, které jsou závislé na velmi proměnlivých externích faktorech, jako je třeba počasí. Dá se prakticky velmi spolehlivě předvídat, že rok následující po extrémně teplém létu bude například pro část nápojových firem katastrofický a budou padat hlavy ve vedení i v prodeji. Důvod? K loňským (atypicky vysokým) číslům se při plánování rutinně přihodilo nějaké to procento. A pokud opět neudeří děsivá vedra, tenhle cíl prostě nejde splnit. No a vůbec nejhorší je, když firmy povýší růst (a čísla o pár procent vyšší než ta z minulého roku) na svoji strategii. Asi jste to už taky někdy slyšeli: „naše strategie na další rok je růst obratu o 3% a zvýšení EBITDA o nějaké jiné číslo“. Cíl (naivní) tak nahrazuje neexistující strategii. Skoro to vypadá, že posedlost růstem je absolutní nesmysl, ale nenechte se mýlit – tak jednoduché to podle mne není.

burza-do-clanku-tk

Poptávku po růstu vytváří nejen ega manažerů, ale zejména burza. A pro někoho možná překvapivě také zaměstnanci.

Čti dál →

Matice versus pyramida aneb podivné tvary ve firmě

Firmy se nám v poslední době mění před očima. Tedy bohužel ani ne tak navenek, ve vztahu k zákazníkům, dodavatelů, komunitám…., ale hlavně uvnitř. Staré „dobré“ hierarchické organigramy, připomínající římské legie pochodující bojovat s germánskými barbary, mizí jako sníh na jaře. Organizace se virtualizují, globalizují, regionalizují a všeobecně reorganizují. Místo přehledných pyramid (ve kterých každý věděl, za kolik desetiletí se dostane na vrchol) se nám přemnožily různé patvary (kde ani top management neví, kdo mu vlastně „reportuje“). Některé jsou natolik amébovité, že se ani o nich nedá psát, některé jsou více-dimenzionální a bez znalostí principů Lobačevského geometrie je nepochopíte (někdy by to ani Lobačevskij nedal..). Populární, a s trochou samostudia i vcelku pochopitelné, jsou pak matice. Tedy nejen song „Šrouby a matice“, ale též MATICE ve smyslu organizačních struktur. Tedy ne že by byly zase tak oblíbené, ale přiznejme si, že ani ty pyramidy nebyly nic moc. Pojďme se pokusit povznést se nad skutečnost, že českému národu je povětšinou jakákoliv forma organizace proti srsti a zamyslet se nad tím, jak vypadá ideální organigram. Nabízím k tomuto povznášení pár argumentů pro a proti matici.

Tomáš a jeho limuzína...

Starozákonní šéfové, co mají rádi hodně velká auta, maticovou organizaci zpravidla nesnáší. Nejsou ovšem sami….

Čti dál →

Byznys a právníci – jde to vůbec dohromady? Veselé historky od soudu

Byznys a/nebo právníci? Vezmu to hodně zkrátka, protože tuhle zásadní otázku jsem si vyřešil hned druhý den mého podnikání, tedy 2.2.1991. V metru jsem tehdy potkal bývalého kolegu Jana z Výzkumného ústavu obchodu, který stejně jako já právě opustil klidné, byť mírně zapáchající akademické vody, a nastoupil do mezinárodní auditorské firmy. Míjejíce mne na eskalátorech, zahalekal: „Tak jsem slyšel, že jsi začal podnikat. Doufám, že máš dobré právníky!“. Možná to byl jen trochu drsný žert, ale já to jako živnostník-elév vzal smrtelně vážně. Vyhledal jsem manželčinu spolužačku Janu a jejího chotě Romana, kteří právě založili právní kancelář. Začali jsme spolupracovat a jejich firma je součástí mého života již 25 let.

ok-pravnik-2015

Tak mne napadá, že jsem v případě tohoto tématu vlastně v konfliktu zájmů. Viz tohle foto. Můj syn nedávno nastoupil jako marketingový manažer do právní firmy, se kterou 25 let těsně spolupracuji. Doufám, že to můj názor na spolupráci s právníky nezmění J)))

Čti dál →

Systém versus kreativita: musí spolu bojovat nebo mohou spolupracovat?

Jsem docela kreativní a současně mám rád systém. Přiznám se, že jsem se proto docela dlouho považoval za úchyla, vnitřně rozpolcenou osobnost. Obrovsky jsem si oddychl, když jsem před mnoha léty absolvoval top management training s Michalem Čakrtem, který mne mimo jiné seznámil s typologií osobností na bázi MBTI (Myers-Briggs Type Indicator).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Skvělá ukázka kreativity u firmy, která jistě nedostatkem systémovosti netrpí. Procter & Gamble po jistý čas získal prestižní reklamní plochy pro svůj toaletní papír Charmin na Time Square díky sponzoringu veřejných záchodků.

Čti dál →

Staří versus mladí ve firmě

Prakticky po celou svojí dosavadní kariéru jsem měl „nevhodný“ věk. První firmu jsem založil krátce po svých 30. narozeninách. To by samo o sobě ještě nemuselo vadit, kdyby to nebylo v lednu 1991 a kdybych se nerozhodl ji profilovat jako firmu poradenskou. Počátkem 90. let českým post-státním podnikům pevně vládli normalizační matadoři, v průměru tak o 20-30 let starší než já. Pracoval jsem sice od začátku s klienty ze západu, ale soudruhům, pardon nyní již pánům, generálním ředitelům místních (post)státních podniků jsem se při své práci nemohl úplně vyhnout. Byl jsem na tom ale pořád řádově lépe než můj spolužák z univerzity, který se po revoluci odvážně zapojil do managementu jedné akademické instituce a byl se svými 30 lety suverénně nejmladším členem vedení. To ještě nebyl ten hlavní šok – zábavnější bylo to, že druhému „nejmladšímu“ top manažerovi byl 78 let.

2016-oslava_25_let_be-be-a-orchestr

Nedávno jsme slavili 25. výročí založení mé první firmy. Na oslavě se sešlo pár desítek nejvěrnějších spolupracovníků. Mají různé osudy, povětšinou jsou velmi úspěšní. Nevšiml jsem si ale, že by to nějak souviselo s věkem. Čti dál →

Člověk z Východu v managementu na Západě

Jsem štír narozený 17. listopadu. Jednou z výhod tohoto data je, že mohu lehce spočítat, kolik času jsem strávil „za totáče“… Přesně 29 let. Dost dlouho na to, abych si vybudoval pořádný mindrák „člověka z Východu“. Ještě dnes si živě vzpomínám na první setkání se západním autem – někdy před 30 lety jsem zblízka viděl první audi a ze srovnání s mojí stopětkou se mi podlomily nohy. Nemluvě o tom, že můj vzdálený příbuzný z Oregonu, který s tou audinou přijel z Frankfurtu, volně překračoval hranice, zatímco já byl uvězněn za železnou oponou.
Mými 29. narozeninami se naštěstí spousta věcí změnilo. Frekvence mých kontaktů s lidmi ze „Západu“ se zvýšila tisícinásobně a odpadl tak jeden z klíčových důvodů mého mindráku – strach a ostych z neznámého. Záhy jsem poznal, že i na Západě žijí normální lidé a že komunikace s nimi není zase tak odlišná od toho, co jsem doposud znal. Nesmírně mi v tomto poznání pomohli moji první zákazníci – expati, kteří se v Praze objevili záhy po listopadu 1989. Zejména jejich první vlna byla unikátní – kromě pár zlatokopů šlo o skutečné misionáře, kteří dorazili s nadšením a úmyslem co nejrychleji vrátit Česko do Evropy, kam nepochybně patří (abych nezapomněl: moc děkuji, Gerrite, Gastone, Brigitte, Corrado a ostatní!).

first customer_meet after 25 yrsJedna vzpomínka za všechny – můj první velký mezinárodní zákazník, Gerrit J. Jansen, jednatel Makro Cash & Carry ČR. Foto z nedávného setkání v Amsterdamu. Gerrit je ten zachovalý gentleman za mnou a mojí ženou.

Čti dál →