30 let poté

Připomínáme si 30 let od sametové revoluce a novináři se nás ptají, jak hodnotíme změny, které od té doby nastaly. Jde pro nás osobně o zcela zásadní téma, proto jsme se rozhodli tyto odpovědi uveřejnit i na našem blogu.

17. 11. 1989 je pravděpodobně nejdůležitější datum v životě nás 3 štírů. A nesouvisí to s tím, že jsme ten den (nebo blízko toho dne) měli narozeniny. Ten den jsme se vydali, stejně jako celá naše společnost, na zcela novou cestu. Jak ji po 30 letech hodnotíme?
Čti dál →

(Ne)hezky česky

Globalizace je u konce s dechem, nastává renesance lokálních firem. Tvrdí to řada expertů a je to vidět i na našem trhu. Oslabení globalizace vytváří prostor pro domácí firmy, což je skvělá zpráva. Na trhu se stále více uplatňují lokální hráči. Přesto mám – kromě radosti z úspěchu rodinných firem či start-upů – také docela velké obavy. Lekce z některých odvětví (například z médií) jsou drsné, prostor po mezinárodních firmách lze rychle zaplnit i jiným typem firem než malými a středními. Napsal jsem k tomu proto text, který vyšel v časopise Marketing a média. Je v tištěné podobě a není k dispozici online, tak ho zde publikuji.

Carrefour odešel před časem z českého trhu, tehdy ho ještě nahradilo TESCO. Řadu odvětví naší ekonomiky však zahraniční investoři opouštějí natrvalo. Kdo je nahradí? Malé a střední firmy? Start-upy? Nebo oligarchové kontrolující trh od vidlí po vidličku?
Čti dál →

Štěstí ve firmě?


Množí se nám tu jedno nové slovíčko….. nebojte, není sprosté, je na první pohled skvělé. Je to Happiness Manager jako označení pro důležitého člena týmu pověřeného péčí o to, aby všichni ve firmě byli šťastní.

Přes velmi nadějně vypadající název má tahle nová funkce, alespoň podle mne, i řadu problémů a nejasností. Dovolím si je shrnout v následujícím textu do 2 okruhů otázek: má se o štěstí zaměstnanců starat nějaký specialista? A má firma vůbec šanci ovlivnit to, zda jsou její lidé šťastní?

Vezmu to trochu ze široka – mám rád, když se věci diskutují v kontextu. Začnu proto druhou zmíněnou otázkou. Vypomohu si i pohádkou – jako obvykle je v ní koncentrována dlouholetá zkušenost našich předků, která je často víc k věci než moudrosti dnešních teoretiků. Čti dál →

Co lze čekat od spotřebitelů budoucnosti?


Vstupujeme do nového roku, což nás jako obvykle vede k úvahám, co pak nás to letos čeká….

Měl jsem koncem roku 2018 moc příjemný zážitek – jeden z mých klientů mne přizval do diskuse o tom, co lze čekat od naší společnosti v poněkud delším časovém horizontu. Byla to nesmírně zajímavá debata s více než desítkou expertů, od ekologů až po odborníky na umělou inteligenci. Mám proto dnes chuť psát o něčem vzdálenějším, než jen o tom, jaký bude ten rok 2019. Zvolil jsem si téma mému srdci nejbližší – jaký vlastně bude v delším časovém horizontu, řekněme 15-20 let, náš spoluobčan v roli spotřebitele.

Při úvahách o budoucích spotřebitelích jsem nakonec došel k tomu, že pravdu má – jako obvykle – Jára Cimrman. Asi si vzpomenete na jeho originální metodu hledání zločinců pomocí studia třídních knih. Ano, budoucí spotřebitelé už se nám právě batolí, popřípadě pobíhají na pískovišti a v řadě případů také již tupě koukají do digitálních obrazovek.

Čti dál →

Kámen se dal do pohybu. Díky e-commerce.


Ve fotbale jsme se propadli do okresního přeboru, ale v e-Commerce hrajeme evropskou extraligu. Máme největší počet e-shopů po přepočtu na obyvatele, jsme absolutní jednička v podílu online prodeje nepotravin, sídlí u nás několik predátorů, kteří vyrazili dobývat zahraniční trhy, zmiňme alespoň Alzu a Notino.

O úspěchu v dnešním kamenném obchodě rozhoduje zákaznický zážitek. A o pozitivní příklady není nouze: viz třeba ikonický Chelsea Market v New Yorku. Čti dál →

Proč má smysl chovat se k zaměstnancům jako k zákazníkům


Nejsou lidi. Dalšímu růstu naší ekonomiky brání nedostatek pracovníků. Máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě. A taky strašně nízké mzdy. Mzdy teď ale rostou rekordním tempem. Na nízkou produktivitu práce to ale moc vliv nemá.

Taky vám to nedává moc smysl? Tolik protichůdných informací, až se z toho točí hlava.

Možná vám pomůže připomenout si některé klíčové závěry výzkumů mezi zaměstnanci. Máme jednu z nejnižších angažovaností zaměstnanců ve vyspělých zemích (zdroj: GfK). Za poslední rok nikdo nepochválil 45% našich zaměstnanců (zdroj IPSOS). Již v raných fázích znovu-nastolování tržní ekonomiky jsme pochopili, že „zákazník je náš pán“. Je na čase pochopit, že i zaměstnanci jsou nesmírně cenné lidské bytosti, a ne jen „zdroje“.

Co vidíte? Chybějící lidské zdroje nebo nedostatečně využitý a motivovaný kapitál? Čti dál →

Co s bublinami?


Tradiční vánoční návštěva pražské ZOO mi opět připomněla to, co mi přichází na mysl v poslední době stále častěji – rozklad společnosti na bubliny. Uzavírá se do nich stále více lidí a není již prakticky schopna komunikovat s nikým vně svého bublinového ghetta. V ZOO mají stále více modernizovaných výběhů, oddělujících jednotlivá zvířata od návštěvníků jen průhlednými stěnami. No, a protože mezi návštěvníky dnes patří i domácí mazlíčci, dochází k zajímavým setkáním. Třeba našeho teriéra Barta s vlky. Koukají na sebe přes sklo, vidí se, ale moc se necítí. Občas na sebe štěknou a pak jdou dál. Dost mi to připomíná situaci české společnosti, ale vlastně také stav řady dalších komunit všude po světě, nejvyspělejší státy nevyjímaje.

Jsme na tom trochu jako náš Bart a vlci v ZOO. Chodíme po stejné zemi, dýcháme stejný vzduch, koukáme na sebe, ale moc se necítíme a nejsme schopni vzájemné komunikace. Jsme každý ve své sociální bublině…. Čti dál →

Čeká nás Budoucnost 4.0 nebo 0.8?


V minulých dnech jsem absolvoval řadu konferencí a byl svědkem mnoha politických debat. Intenzivně se všude diskutovalo o budoucnosti. Odnesl jsem si z toho jeden silný pocit – žijeme ve světě, který má velmi schizofrenní názor na to, co nás čeká.

Někteří kolegové jsou plni optimismu a nemohou se nabažit toho, co nám umožňují technologie. Před námi se rozkládá budoucnost plná krásných nových strojů, pečení holubi (či alespoň rohlíky) nám už brzy budou – díky dronům – konečně padat do huby. Sdílená ekonomika vyřeší poslední problémy, zejména až umožní sdílet i to dosud nesdílitelné – manželky a kartáčky na zuby.

Druhá skupina diskutérů akcentuje úplně jiný pohled. Naše společnost je ve špatném stavu, stát je disfunkční nedodělek, nedomrlý zmetek plný byrokratických pastí, ve kterém něco realizovat je stále větší horor. Jeden příklad za všechny: na stavební povolení se čeká v průměru déle než v Iráku, i když na rozdíl od této nešťastné země neválčíme s DAEŠ a s výjimkou fotbalových zápasů u nás není občanská válka. Nejlépe to podle mne vystihla prestižní novinářka Lenka Zlámalová, když na lehce provokativní otázku, zda bude konečně líp, odpověděla prorocky něco ve smyslu „určitě jednou ano, ale volby ukázaly, že mezitím asi musí být bohužel hůř“.

Čti dál →

Báječný svět organigramů


Možná vás to ještě nenapadlo. Není to záležitost, která by byla vidět na první pohled a určitě to není téma, které by hýbalo médii a probíralo se po hospodách či hipsterských kavárnách. Organigramy, organizační struktury, manažerský styl….. Zní to suše, byrokraticky a nudně. A přitom je to jeden ze zásadních stavebních prvků firmy, který toho o ní řekne více, než byste čekali. V českém firemním prostředí je to o to zajímavější, že se u nás potkávají organizační styly doslova z celého světa a my sami nemáme vlastní optimální model, prověřený delší historií. Tedy pokud nepočítáme paranoidní struktury národních a státních podniků z období do roku 1989.

Čti dál →

Six Wild Stories aneb jak jsem přijímal nové kolegy


Přijímání nových zaměstnanců je nepochybně důležitá součást práce každého, kdo kdy řídil něco podobající se firmě, instituci či dobrovolné organizaci. Štíry nevyjímaje. Zážitky a zkušenosti manažerů jsou v řadě směrů obdobné a velmi dobře sepsané do mnoha chytrých textů. Pokud mám ambici Vás zaujmout (a to tedy mám!), musím na to kreativně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že se nechám inspirovat skvělým argentinským filmem, který byl před nedávnem promítán v českých artových kinech pod názvem Divoké historky.Přicházím proto se shrnutím mým zkušeností s přijímáním nových kolegů v obdobné struktuře i pojetí: v 6 docela divokých mini-příbězích. A taky to celé pěkně konfliktně, prostě divoce, uvedu. Američané občas říkají, že „management is most of all about hiring and firing“. Já si naopak myslím, že pokud musíme hledat nové lidi vně firmy, je to vlastně přiznání chyby a nefunkčnosti naší organizace i nás osobně.

Nejlepší je, když za vámi zájemci o práci sami proaktivně přijdou. Sci-fi? Ne tak zcela – viz studenti retail managementu v Kyjevě, kteří za mnou nedávno přišli po přednášce na univerzitě se zájmem pracovat pro české firmy. Čti dál →