Mongolsko: z jurty do nákupního centra (a zpět)

Projíždíme s kamarádem rozlehlou mongolskou stepí. Právě končí náš úžasný výlet – 2700 km, nejdříve na motokrosových motorkách a pak terénním autem – zemí, která je na seznamu vysněných cest mnoha cestovatelů. Ne všichni se sem ovšem nakonec dostanou. Mongolsko je daleko. Počasí může být kruté a také často je. Většina turistů potřebuje vízum. Krajina je dost zvláštní, snad i cizí lidem ze střední Evropy. Každé jídlo obsahuje obrovské množství masa a tuku.

Přesto…za posledních 30 let jsem navštívil více než 60 zemí a Mongolsko si určitě získalo místo v mém srdci. Přírodní krása, která se nedá popsat slovy. Autentická nomádská kultura. Tvrdí, ale velmi přátelští lidé (kromě několika opilců v Ulánbátaru). Divocí koně, kteří se volně prohánějí stepí. Urbanizace a ‚moderna‘ pomalu prostupující společnost. Silná kombinace vlivů, které útočí na naše smysly a myšlenky, vytvářející neporovnatelnou směs pocitů svobody a zároveň obav o budoucnost Mongolska.

Národní park Gorkhi-Terelj
Národní park Gorkhi-Terelj (foto @danfrolec)

Dnešní článek není ani o byznysu, ani o managementu, ani moc o přírodě (a už vůbec ne o fitness…). Kdo chce, může si vygooglovat různé obrázky z mongolské přírody nebo se podívat na skvělé 4-minutové video od mého kamaráda Lawrence na konci textu. Dnes bych chtěl vyprovokovat diskuzi o dopadu modernizace na starodávnou, minimalistickou a přece bohatou nomádskou kulturu, která tam stále žije. Přes 8 let jsme žili v Dubaji, takže můžu porovnávat.

Mongolsko je relativně velká země, buď jako třikrát Francie nebo čtyřikrát Německo, s populací jen 3 miliónů lidí. Můžete zde najít širé, civilizací nedotknuté stepi, hory, pouště, post-sovětská městečka s rozpadajícími se budovami, kde se čas zastavil a také bleskově rychle se rozvíjející hlavní město Ulánbátar. Když přistanete v Ulánbátaru, ubytujete se v Shangri-La hotelu a navštívíte přilehlé nákupní centrum stejného jména – můžete mít pocit, že jste se ocitli v jakékoliv blyštivé katedrále konzumu kdekoliv na světě: načančané obchody světových značek s posledními trendy vizuálních útoků z výloh na spotřebitele, nová mongolská elita na vysokých podpatcích a v oblecích od Armaniho, drahé kavárny nabízející muffiny a také ‚flat white‘. Město je úplně ucpané dopravou, mnohé z aut posunujících se po centimetrech jsou Toyoty Landcruiser s tmavými skly. Na periferii okolo města se potkává tepelná elektrárna ze sovětských časů (původně umístěná za městem, aby nepřekážela) s nově postavenými sídlišti, které uspokojují poptávku nové střední třídy po moderním bydlení. Ze všech koutů na vás křičí ‚růst a spotřeba‘ a vám se chce křičet ‚zpomalte, ne tak rychle‘! Marně. Lidé chtějí lepší život, cokoliv to může znamenat.

Když ale projedete zacpanými ulicemi a dohrabete se na okraj metropole, krajina se začne skoro hned měnit přímo před vašima očima. Nejdříve začne pás okolo města, kde jsou naskládané pitoreskní malé domky splácané z různých materiálů, každý z nich má vedle sebe na malé zahrádce ‚ger‘. Ger je mongolský název jurty, tradičního okrouhlého stanu mongolských nomádů. Tady bydlí rodiny, které přišli do hlavního města za pracovními příležitostmi nebo ti kočovníci, jimž některá z ukrutných místních zim zabila všechen dobytek a jim nezbylo nic než hledat jiný způsob obživy. Rodiny, které přilákala světla velkoměsta, ale v žádném případě si nemohou dovolit nově postavené byty. Bylo mi vysvětleno, že každá rodina si nechává na zahradě jurtu, protože zima se dá přežít jen v ní, na rozdíl od špatně izolovaného, většinou dřevěného domku. Jen doufám, že kromě nutnosti si možná přece jen chtějí nechat alespoň malou část svého kočovného života.

Jurty
Jurty (foto @danfrolec)

Když prosvištíte okolo těchto ‚domek-jurta‘ sídlišť, tady začíná to pravé Mongolsko. Krajina jakoby se osvobodila ze sevření civilizace a představuje se v plné kráse a šíři, za podpory tlumených barevných tónů. Tady je Mongolsko, které vidíte na prospektech cestovek, Mongolsko, kvůli kterému přijelo těch několik málo dobrodružných turistů. Odměna je nemine. Stáda divokých koní běží vedle mé motorky. Ovce, krávy a kozy se pasou na mírně se svažujících travnatých pláních. Draví ptáci sedí u cesty nebo létají nad hlavou, tady zjistíte, že v helmě se dost špatně zaklání hlava. Jeřábi, divoké husy a mnoho dalších ptačích druhů, které neznám. Svišti, veverky a malé myší se prohánějí všude okolo. Dokonce koně Przewalski (známe z pražské zoo) tady žijí volně v jednom z rozlehlých národních parků. A také lidé – nomádi.

Když poprvé uvidíte kočovného pastevce, zdá se vám, že se objevil odnikud. Zdá se vám…že se vám zdá! Postava zabalená v tradičním barevném kabátu kluše nekonečnou stepí na svém koni, nebo v poslední době na motorce dovezené z Číny. Není jasné odkud jede ani kam. Dokud neuvidíte jejich kemp, obvykle sestávající z jedné nebo dvou jurt a ohrad pro zvířata, který se často schovává před neúprosným větrem ve stínu hor. Tyto kempy jsou od sebe dost daleko, když chtějí navštívit ‚souseda‘, musí často jet více než hodinu. Jaká romantika! A to jste ještě nenavštívili rodinu uvnitř. Takový zážitek se dá lehko zařídit s pomocí místního průvodce, nebo můžete rovnou zajet k nejbližší jurtě a zkusit štěstí. Tradice velí navštívené rodině otevřít dveře příchozím a pohostit je. Není dobré tohoto zvyku zneužívat a očekává se, že svým hostitelům přinesete pár drobných dárků – cigarety, jídlo, hračky dětem.

Během návštěvy jurty zjistíte víc o jejich životě, co to znamená být kočovným pastevcem. Romantické pocity pokračují, když zjistíte, že vnitřek jurty je jednoduše přesto krásně vyzdoben tradičními barvami a motivy, také fotografiemi z důležitých událostí ze života rodiny. Dvě nebo tři postele slouží jako pohovky k sezení během dne a ke spaní přes noc. Malá kamna uprostřed efektivně jurtu vytápějí a zároveň se na nich vaří. Tekoucí voda? Elektřina? Samozřejmě nikde, jste přece ve stanu! Několik malých skříněk skrývá skromný majetek rodiny, zásoby potravin, nádobí a náhradní oblečení. Pokud jste doteď považovali svůj život za minimalistický…počkejte až navštívíte nomádskou jurtu!

Kočovný pastevec
Kočovný pastevec (foto @el_influenza)

Tváře pastevců napovídají, že život možná není tak romantický, jak se zdá nám, turistům. Náš hostitel – muž okolo padesátky – měl obličej plný vrásek, tmavý a suchý od pálivého slunce a silného větru. Přesto, tvar jeho vrásek vypadal spíše jako výsledek neustálého úsměvu, který osvětloval jeho tvář. Vyprávěl nám, jak vypadá život venku, v přírodě po celý rok, jak se starat o zvířata, jak putují obvykle 2-3 krát za rok přes půl země, buď aby našli čerstvé pastviny nebo se schovali před zimou, v níž teplota často klesá až pod -30 stupňů Celsia. Jak velká stáda ovcí a koz jim vydělávají dost peněz, aby si mohli dovolit koupit byt v Ulánbátaru a poslat děti do školy. Jak stačí jedna krutá zima a všechna zvířata – jejich jediný pořádný zdroj příjmu – umrznou. Návštěva pokračuje výborným jídlem, jakousi polévkou s kusy masa a těstovinami, kterou hostitelka uvařila přímo před námi na kamnech uprostřed jurty. Další rozhovor, další smích, další historky, propojující lidi z obrazně i doopravdy opačných pólů světa. Muž popisuje festival Naadam, kdy se každé léto sejde celé Mongolsko na různých místech pod otevřeným nebem, aby mohli soutěžit v jízdě na koni, lukostřelbě, tradičním zápasu a v některých oblastech lovu s pomocí orlů. Hlavně se však potkají s přáteli, které většinou díky svému kočovnému životu neviděli celý rok. Naše návštěva končí rituálním šňupáním tabáku, naučíme se, jak je potřeba obřadně rozbalit lahvičku v překrásném kusu vyšívané látky, jak si vyměnit navzájem lahvičky pomocí naučeného gesta a jak si společně ‚dát do nosu‘. Dejte pozor, když předáváte svou lahvičku s tabákem druhé osobě, je potřeba, aby byla trochu pootevřená, na znamení přátelství. Lahvička podána jinému zavřená znamená, že ho považujete za nepřítele! Šňupací prášek bývá dost silný, tak se šetřete, ať si nepošlete do nosu víc, než zvládnete…

Jaký život! Jaký úžasný zážitek, být tak blízko kultuře, která se zachovala po staletí. I když se nemůžu ubránit otázkám, jak se taková kultura může udržet ve věku módních značek, Instagramu a urbanizace. Co bude výsledkem poslání dětí kočovníků do městských škol? Vrátí se potomci zpátky do stepi a budou pokračovat v životě svých rodičů nebo dají přednost práci v bance ze přepážkou, v teple a s kelímkem Starbucks kávy v ruce? Ve městě určitě najdou vzdělání, ale povede toto lepší vzdělání ke šťastnějšímu životu? Nevím. Když navštěvuji naše ‚západní‘ města s tlupami lidí honících se pořád dokola, pracujících přesčas, aby uživili životní styl, který si vybrali, hltajíce při tom závratná množství léků, alkoholu a dalších látek, aby vše přežili… je těžké nevidět, že růst ne vždy vede k ‚růstu‘.

V písečných dunách
V písečných dunách (foto Jordi)

Přesto jsem v případě Mongolska optimistou. Možná se ptáte proč? Krása krajiny má takový potenciál, že udržitelná turistika se může stát jedním z dalších příjmů kočovných rodin. Mají štěstí, že masová turistika sem nikdy nedorazí – žádné pláže, levné pivo, all-inclusive dovolené nebo velké resorty. Vláda bude v ideálním případě podporovat udržitelnou eko-turistiku pro dobrodružné návštěvníky, kteří chtějí zažít opravdovou, autentickou místní kulturu, a neváhají za tento zážitek dobře zaplatit. Na oplátku, takoví turisté budou přispívat k udržení a možná dokonce i posílení místních zvyků, protože kvůli těm do Mongolska jedou. Děti kočovníků budou hrdé na svůj životní styl, který jim navíc přinese dobrý příjem. Uvidíme. Samozřejmě existují další problémy – například jak naložit s odpadky a nebo smogem v hlavním městě – ale nechme na tomto mocném národě, aby se s nimi vypořádal. Když mohl Čingischán před stovkami let dobýt třetinu světa, není důvod si myslet, že tito tvrdí lidé nenajdou řešení i na současné výzvy.

Naše cesta skočila tam, kde jsme začali – v nákupním centru Shangri-La v Ulánbátaru. Věrni svým zvykům a možná i kvůli podpoře místních výrobců jsme vyplenili obchod s krásným kašmírovým oblečením, aby i naše rodiny měly něco z výletu… Pro sebe jsem koupil pár úžasně teplých ponožek. Když je mám na sobě, vždy můžu zavřít oči a jako mávnutím kouzelného proutku se opět ocitnout v nekonečné mongolské stepi. Díky Mongolsko, určitě se vrátíme.

Pokud se mi podařilo někoho ze čtenářů inspirovat k návštěvě této skvělé země, sevřené mezi Ruskem a Čínou (zajímaví sousedé…), podívejte se na videa pod článkem, na cokoli se mě zeptejte v komentářích nebo emailem jako obvykle – přečtu si všechny a odpovím, jak budu moci.

Na téma shopping a spotřebitelé budoucnosti si také můžete přečíst článek od Tomáše tady.

Tento článek vyšel poprvé anglicky na webu danfrolec.com. Podívejte se i na další.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *