2019: Odolat svodům a najít novou motivaci

Již nějakou řadu let se na konci roku, nevím proč, dostávám do poměrně zajímavé nálady. Často zírám na zarámovaný citát Jana Wericha visící na zdi mé kanceláře: „Usínal jsem s pocitem, že celý svět je v prdeli. Když jsem se ráno probudil, tak jsem měl ten pocit dál. Asi neumím spát.“

Hlavou se mi přitom honí roztodivné myšlenky, a abych si od nich ulevil, rozhodl jsem se, že se zde s vámi o některé podělím.

Nadvláda systémů a procesů, celková systemizace korporátního světa nabývá obludných rozměrů a spolu s mikromanagementem se navzájem úspěšně vyživují a vytlačují rychlost, kreativitu a podnikatelské myšlení akceptující riziko do tmavých koutů konferenčních místností.

Celkem frekventovaný je dnes názor, že žijeme v jakési post-faktické době. Nevím. Spíše se mi zdá, že ta doba je jaksi post-znalostní. Lidstvo jako celek dosáhlo již takového stupně znalostí a vědomostí, že jim na této úrovni desítky milionů lidí na celém světě nerozumějí. Celkem pochopitelně jsou z toho trošku nesví a hledají řešení. Uchylují se například do úkrytu své sociální bubliny a raději z ní vůbec nevylézají ven. Nebo si snaží komplexnost současného světa zjednodušit a zesrozumitelnit pomocí různých konspiračních teorií. Samozřejmě jim to vůbec nepomáhá, jenže k tomuto poznání se sami ještě musejí těžce dopracovat. Prozatím se spokojují s tím, že si jako stádo hledají svého baču, který jim mnohobarevný problém mistrně načrtne za použití pouhých dvou barev, černé a bílé, přičemž bílou používá výhradně k označení sebe samého.

Co má tohle do činění s problémy současného korporátního byznysu? Víc než by se mohlo na první pohled zdát a mnohem víc než jsem zřejmě schopen rozpoznat. Korporátní globální byznys si nemůže dovolit ignorovat nějakou sociální bublinu cílových zákazníků. Co když časem některá zmizí, rozpustí se pod tlakem těch ostatních? Tento problém sám o sobě pohodě na korporátním meetingu nebo na jednání se zákazníkem nepřidá.

Další nepříjemná věc: hledání a vzývání korporátního vůdce dnes místo hledání řešení nabývá někdy až groteskní formy hodné spíše slavného Formanova filmu „Hoří má panenko“. Jde o něco víc než jen o starou a dobře známou věc, a sice že nové koště dobře mete. V útrobách dnešních korporací bují na mnoha úrovních boj o přežití a stává se denním příkazem číslo jedna. Motiv nainstalování korporátního obětního beránka nabývá na důležitosti a korporátní vůdce v něm hraje hlavní roli, ať už aktivní nebo pasivní. Samozřejmě že ani zde nelze generalizovat, ale mohutnějící tendence ke ztrátě korporátní soudnosti jsou dnes jasně rozeznatelné. Projevují se třeba i bezprecedentním a do nedávné minulosti neakceptovatelným propojením byznysu a politiky v mnoha oblastech.

Nadvláda systémů a procesů, celková systemizace korporátního světa nabývá obludných rozměrů a spolu s mikromanagementem se navzájem úspěšně vyživují a vytlačují rychlost, kreativitu a podnikatelské myšlení akceptující riziko do tmavých koutů konferenčních místností. Start-up nebo útěk do privátního byznysu je motiv a heslo dne pro chytré Nebojsy, nikoli mnohaletá kariéra v korporaci. Tekutá modernita dneška sedí korporátním strukturám jako tričko velikosti „S“ slonovi. Na vrcholu bezradnosti najednou i renomované korporace všeho druhu zjišťují, že pokud prodej „thinks“ nevede ve finále k růstu prodejů „things“, slonovinová věž se začne hroutit a vzletná slova na korporátních konferencích s investory nebo se zaměstnanci nic neřeší. „Group-thinks“ všeho druhu rostou dnes uvnitř mnoha korporací jako houby po dešti. Samozřejmě nic vyřešit nemohou. Pomáhají však poměrně dlouho psychicky přežívat. V podstatě až do samotného smutného konce korporace.

Aby toho nebylo málo, k vlastním problémům zmítající se a svíjející se dnešní korporace se přidávají problémy zvenčí. Ekonomické i politické. Nejsou lidi. Svobodný obchod ustupuje obchodním válkám všeho druhu. Více než tisíc různých státních, lokálních, regionálních, místních, oborových, profesních a jiných organizací reguluje svobodu byznysu jen v agro-potravinářském sektoru EU nebo USA. Dotace a subvence všeho druhu blokují efektivní tržní alokaci kapitálu a znerovňují vždy zas a znovu konkurenční prostředí na trhu. Můžeme čekat dohodu a „měkký Brexit“, nebo se máme připravit na důsledky „divokého Brexitu“ bez dohody? Tři měsíce před dnem „D“ nevíme vůbec nic. Chceme nazvat svůj výrobek pomazánkové máslo? Smůla, jakýsi odosobněný proces tažený zkušenými regulačními lobbysty rozhodl za nás, že nemůžeme.

Sám sobě se upřímně divím, že ještě dokážu v korporaci pracovat. Musím se přiznat, že se za to chvílemi i tak trochu obdivuji. Ten pocit má však vždycky tendenci hezky rychle zmizet a přeměnit se na rezignaci. Jenže pak si říkám, že to nejde, protože tady přece nejde o korporaci. Tady jde o mě. Jde s tím něco udělat?

Nevím. Nejsem žádný mudrc. Na jednu stranu v kanceláři si prostě postavím Sochu Svobody, na druhou pak Sochu Zodpovědnosti a ve chvílích kdy nebudu zírat na citát pana Wericha pověšený na zdi se na ně budu dívat. Nemohu vyloučit, že jim budu jaksi mdle a nesrozumitelně cosi vyčítat, ale tak už to chodí.

Stále neodbytněji mi pak v hlavě bubnuje myšlenka, že řešení korporátních problémů a svoji novou motivaci k práci v korporátním světě musím hledat mimo korporaci. Úplně mimo ni, v jakékoli realitě, jež nemá s tou korporátní žádný průnik. Jakékoli motivační zdroje uvnitř korporace jsou již zcela vyčerpány, studna vyschla.V poslední době jsem zjistil, že třeba i návštěva u zubaře mě pozitivně nabíjí, což je pro mě naprostá a svým způsobem až morbidně šokující novinka.

Další možností je ponořit se do tekuté reality dneška, dát se unášet jejím proudem a nechat pracovat intuici, aby mi dohodila nějakou novou motivaci skrytou kdesi hluboko v mém podvědomí. Sigmund Freud by měl ze mě radost.

No a konečně poslední řešení: nemusím přece svou re-motivaci hledat sám. Své manželce a rodině vděčím za mnohé, tak snad pomůžou nějakou tou dobrou radou i teď. Plus samozřejmě také někteří stále ještě životaschopní kolegové v práci mohou poskytnout „food for thought“. Vypůjčit si s hrdostí řešení někoho jiného není hřích ani ilegální aktivita, jak se stále ještě mnozí domnívají. Je to možná právě naopak zdroj nejlepšího možného řešení. Není jaksi třeba vždy znovuvynalézat kolo,že.

Nelichotivá situace dnešního korporátního světa může lehce svést k myšlence, že „game is over“, hra je u konce. Situace nemá řešení, je třeba položit krále. Přizpůsob se, nebo zahyneš. Není to však nic nového. V různých obměnách se otázka znovunalezení motivace k práci v korporátním světě objevuje v historii korporátního byznysu vždy znovu a znovu: v době vynalezení veřejně obchodovatelných korporací, Velké Deprese třicátých let dvacátého století, při akvizici nebo slučování firem, při těžkém neúspěchu v kariéře nebo v rodinném životě. A vždy znovu a znovu se v praxi potvrzuje, že žádná hra není u konce, dokud hráč sám neřekne, že je. Jak prosté, milý Watsone!

2 Replies to “2019: Odolat svodům a najít novou motivaci”

  1. Radovan Mužík

    Hezké. A s nadějí, i přes lehce posmutnělé vyznění. Jako bych slyšel své klienty, kamarády a další x-holders, kteří v korporacích pracují, přičemž řada z nich v tom vidí stále ještě smysl, který bezpochyby existuje, zas tak úplně v pr–li to snad ještě není…

    Nalezení východiska je na Nobelovu cenu, či na Cenu života. Pomiňme úvahy, zda současná situace je předobrazem konce korporací, i debaty na téma smysluplnosti a udržitelnosti vs. všudepřítomného požadavku na okamžitý růst za jakoukoli (morální) cenu.

    Vnímám, že seshora se situace asi nezmění. Ve fondech (např., jakožto typických zástupcích vlastníků) stále budou rozhodovat lidé, kteří nemají jinou možnost než se dívat na další kvartál. Rovněž tak nenastane kritický exodus většiny zaměstnanců, kvůli kterému by se korporace zhroutily. Ale možné je určitě to, aby nemalá část oněch zaměstnanců byla schopna kritického myšlení, měla vlastní důstojnost, hrdost i zodpovědnost, a přicházela stále častěji s návrhy, jak dělat věci jinak. Jistě, chce to kus odvahy, vždyť riskovat vyhazov s hypoškou na krku si dovolí málokdo. Ale ne všichni jsou vazaly a já jim přeji mnoho (nejen tohoto druhu) kuráže.

    Odpověď
    • Miro Hosek

      Děkuji za Váš komentář pane Mužík.
      Máte naprostou pravdu, že formulování odpovědi je na Nobelovu Cenu Života.
      K tomu ještě dnes existuje nová korporace, od níž se ostatní korporace ochotně a úspěšně učí jak utužovat v lidech vazaly, a sice “ politický průmysl“. Ano, politika definitivně přestala být službou a stala se orůmyslovým odvětvím, vše prorůstající novou megakorporací. Nabaluje na sebe běžné komerční korporace a navzájem se propojují, vyživují a prorůstají.
      Já ale pevně věřím ve svobodné lidské individuum a jeho sílu nebýt vazalem, nikdy a nikde a za jakoukoli cenu. Takovou jakousi “ moc bezmocných“. Podotýkám ale, že nás není mnoho. “ Chléb a Hry“ je už od starého Říma osvědčená strategie na masovou výrobu vazalú. Proto si dovolím na závěr parafrázovat nebo ocitovat tři historicky známé výroky. Nechť Vám do Nového roku přinesou impuls optimismu !
      Abbe Sieyes, parafráze: “ Čím jsou manažeři v mnoha dnešních korporacích? Vazaly. Za co v korporacích zodpovídají? Za všechno. Čím chtějí být? Partnery.“
      Immanuel Kant – samozřejmě z Koenigsbergu, čili Královce, nikoli z Kaliningradu,že -: “ Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
      A konečně Samo Chalupka, slovenský básník: “ Kdo kradmou rukou sáhne na Tvoji svobodu – Mor ho! A raději vol nebýt než být otrokem.“
      Prosím zachovejte Třem Štírům přízeň a doporučte naše komentáře a řečnická vystoupení / prezentace Vašim kamarádům a známým.
      Miro Hosek

      Odpověď

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *