Co s bublinami?

Tradiční vánoční návštěva pražské ZOO mi opět připomněla to, co mi přichází na mysl v poslední době stále častěji – rozklad společnosti na bubliny. Uzavírá se do nich stále více lidí a není již prakticky schopna komunikovat s nikým vně svého bublinového ghetta. V ZOO mají stále více modernizovaných výběhů, oddělujících jednotlivá zvířata od návštěvníků jen průhlednými stěnami. No, a protože mezi návštěvníky dnes patří i domácí mazlíčci, dochází k zajímavým setkáním. Třeba našeho teriéra Barta s vlky. Koukají na sebe přes sklo, vidí se, ale moc se necítí. Občas na sebe štěknou a pak jdou dál. Dost mi to připomíná situaci české společnosti, ale vlastně také stav řady dalších komunit všude po světě, nejvyspělejší státy nevyjímaje.

Jsme na tom trochu jako náš Bart a vlci v ZOO. Chodíme po stejné zemi, dýcháme stejný vzduch, koukáme na sebe, ale moc se necítíme a nejsme schopni vzájemné komunikace. Jsme každý ve své sociální bublině….

Fenomén bublin je stále více patrný. Nejvíc mi ho připomněla série nedávných „velkých voleb“. Mám v USA relativně hodně přátel a bývalých kolegů, mám tam dokonce i příbuzné – neznám ale vůbec nikoho, kdo by volil za prezidenta osobu, které má prateta z Oregonu říká pohrdlivě „Trumpf“. Za posledních pár měsíců jsem potkal řadu Britů, kteří odložili standardní „dekórum“ a intenzivně se mi omlouvali za brexit a zdůrazňovali, že oni volili pro Evropu. Žádného Brita, který by volil brexit, neznám. Obdobná situace je, i pokud jde o české prezidentské volby – přes veškerou snahu si nemohu vzpomenout, že bych nějak intenzivněji komunikovat s někým, kdo je volič úkazu jménem ZZ alias „Zeman znovu“. Zjevně jsem od poloviny Američanů, Britů, a co hůře – Čechů, oddělen neviditelnou zdí, ne nepodobnou té, co odděluje našeho Barta od vlků.

Vyrůstal jsem za železnou oponou a do svých 29 let mnohokrát v hrůze koukal nejen na ostnaté dráty na našich hranicích, ale zejména na vrchol perverznosti v podobě berlínské zdi. Jsem proto na zdi, byť virtuální, extrémně citlivý a rozdělení společnosti se mi vůbec nelíbí. Úvahy o bublinách mne vždy zavedou k tomu, na jakých principech vlastně vznikají. K tomuto fenoménu již po amerických prezidentských volbách a po britském referendu o členství v EU byla publikována řada analýz. Ty méně propracované vidí ostrou hranici mezi mladými a starými voliči, mezi městy a venkovem.

Kvalitnější výzkumy však signalizují, že problém je daleko hlubší. V USA, v Británii a také u nás existují velmi odlišné segmenty populace – bubliny – vymezené na základě daleko komplikovanějších ukazatelů než jsou ty demografické, finanční či geografické. Velmi zjednodušeně lze říci, že ona skleněná zeď mezi bublinami je postavena z pocitu úspěchu či naopak prohry ve stávajícím složitém světě. Nejde ani tak o to, kolik peněz máme, ale o to, zda máme pocit, že se dokážeme ve společnosti orientovat, zda cítíme, že se nám žije lépe, zda neustále probíhající změny pracují v náš prospěch. Anebo: zda je tomu přesně naopak.

Přijmeme-li tyto závěry, otevře se nám také dost jasná cesta k řešení. Zjevně nejde o to, na sebe vzájemně pokřikovat a snažit se lidi z druhé bubliny přesvědčit o tom, že svět spěje k lepšímu. Jakákoliv fakta se dají číst pozitivně i negativně, nemluvě o tom, že fakta lze falšovat, mírně modifikovat, zdatně manipulovat. Cesta, byť velmi vlnitá a trnitá, je ve změně vzdělávacího systému. V důrazu na výuku práce s fakty, jejich pečlivé verifikace i třídění informací od „fake news“. Nesmírně potřebné jsou cestování, poznávání jiných kultur, společná práce v mezinárodních týmech. Není proto na škodu si pořád připomínat, jak důležité jsou vzdělávací programy typu Erasmus, jak zásadní je kvalitní výuka cizích jazyků a práce s informacemi, jak důležité je, že naše firmy jsou součástí mezinárodních struktur a mohou tak svým zaměstnancům nabídnout mezinárodní sdílení znalostí….

Je mi jasné, že tohle zní strašně složitě. A je to složité. Přesvědčit lidi „poctivě“, na základě jasných argumentů, je stále těžší. Zejména pokud „ta druhá bublina“ roste nade všechny meze, a to díky jednoduché zákonitosti. Populistické, zdánlivě přímočaré přístupy prostě zabírají daleko lépe a rychleji než složitá cesta založená na objektivních faktech, vysvětlování komplexních souvislostí dnešního složitého světa. Nemluvě o tom, že růst bublin, se kterými si stále méně rozumíme, podporuje velmi často velmi profesionální práce absolventů propagandistických škol z východního impéria.

Co tedy s tím?

Teorie říká, že bubliny lze propojit pomocí silných myšlenek, které jsou věcí zájmu co největšího počtu lidí. Přiznejme si, že právě tohle se daleko více daří těm, co mají zájem na růstu „té druhé bubliny“ – viz třeba hysterie ohledně imigrace. S tou Evropa umí žít tisíce let, ale přesto se z ní díky profesionální propagandě stal prakticky přes noc problém, který podstatně zvětšil bublinu těch, co vidí věci černě.

Existují však také pozitivní příklady – neměli bychom například zapomínat na to, že výdaje české populace na charitu kontinuálně rostou. Ochotu pomoci druhým vykazují doslova široké vrstvy naší společnosti, nezávisle na příslušnosti ke konkrétní bublině. Stále méně přitom jde o jednorázová vzepětí solidarity jako třeba při velkých povodních, ale o systematický rozvoj dárcovství. Nikdy proto není na škodu děkovat těm, kteří tento blahodárný posun k lepší společnosti organizují – za mne v prvé řadě Člověku v tísni, který je ukázkou úspěšného propojování bublin. Takže pokud chcete přispět k propojování bublin, to nejjednodušší je aktivně podporovat různé rozvojové projekty, zejména v oblasti rozvoje vzdělávání. Poznámka po pragmatiky: možná si to neuvědomujete, ale příspěvky tohoto typu jsou nejen blahodárné, ale také „finančně bezbolestné“ – řadu věcí lze odepsat z daní, či lépe řečeno – máte možnost sami rozhodnout, kam směřovat alespoň zlomek svých daňových plateb.

Neodpustím si na závěr ještě jednu radu, inspirovanou aktuální zkušeností mé dcery, která při studiu pomáhá v jednom z populárních ovocných barů. Klientela rozhodně nepatří mezi ty, kteří by měli finanční problémy a řada zákazníků s největší pravděpodobností patří mezi příslušníky „bubliny úspěšných optimistů“. Přesto mi dcera hlásí, že asi tak 80 % zákazníků je negativních, chová se k obsluhujícímu personálu neurvale až sprostě. Při pohledu na své spoluobčany při předvánočních nákupech či jen tak při jízdě v metru docházím k podobným závěrům. Asi jde bohužel spíše o pravidlo, než o výjimku. Těžko se pak odolává myšlence, že k rozvoji „té druhé bubliny“ často přispíváme sami svojí arogancí a neurvalostí.

Pokud s tím tedy chceme něco udělat, co takhle začít právě tady a připomenout si prastaré babylonské (později biblické) „nedělej druhým, co nechceš, aby dělali Tobě“?

Šťastný nový rok!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *