Obchodní večeře: potěcha i prokletí

Dohodl jsem se s ostatními štíry, že tentokráte dáme nějaké odlehčenější téma, abychom pořád nemudrovali jen o složitých tématech top managementu. Takže jdu psát o jídle na služebních cestách. Pro člověka neznalého života v mezinárodním byznysu to asi může být dost jasné: ti chlapíci v kvádrech si pěkně létají, povalují se v drahých hotelech a mastí si tlamy v luxusních restauracích.

Pro ty z nás, kdo tuší, jak je to doopravdy, je téma stravování během obchodních cest povětšinou daleko méně sexy. Řada z nás si asi v prvé řadě vybaví děsivě nepravidelnou životosprávu, hnusné jídlo ve většině aerolinek, pozdní večeře končící bezednou nocí v hotelu s tunou nestráveného jídla v žaludku.

Pokusím se ale o vyvážený pohled a v následujícím textu se budu snažit vzpomenout na nejlepší, nejhorší a nejzajímavější kulinářské zážitky z obchodních večeří.

Tohle byla asi jedna z nejzajímavějších večeří mého života. Diskuse s hostitelem, saudsko-arabským šejkem, byla skvělá a moc jsme nevnímali, co jíme – i když to chutnalo velmi dobře. Když jsem pak tuhle fotku ukázal svému otci, zanalyzoval situaci velmi briskně slovy: „ty jsi sežral velblouda!“.

 

Text rozdělím do 3 bloků a doporučuji je číst v pořadí, které bude souviset se stavem naplněnosti vašeho žaludku. Kapitolu o nejlepších obchodních večeřích bych osobně radši četl po jídle. Nalačno by vás mohla třeba naštvat nebo vyvolat touhu strašně se přejíst. A to bych nerad. Pasáže o nejhorších kulinářských zážitcích jsou naopak spíše pro chvíle s prázdnějším žaludkem (jinak hrozí, že se slabším náturám plný žaludek vyprázdní). Nejzajímavější zážitky jsou více méně neutrální, alespoň pokud se (počáteční) plnosti vašeho žaludku týká.

„Top 3“ nejlepších obchodních večeří

Začnu tedy pozitivně a popíšu, kde mi fakt chutnalo (opakovaně varuji místo ministra zdravotnictví: čtení na lačno vám může zkazit náladu).

Mým favoritem číslo jedna je New York, jmenovitě jeho restaurace nabízející „modern fusion“ – kuchyni velmi umně kombinující prvky různých národních kuchyní. Ze všeho nejvíc jsem miloval Spice Market v dnes již až příliš „trendy“ Meat Packing Districtu. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem tohle místo s božským jídlem i obsluhou zažil v jeho začátcích. Seděl jsem totiž v kancelářích za rohem a teď, s odstupem, mám pocit, že moji zákazníci s námi někdy dělali obchody snad hlavně proto, aby si mohli dát obchodní oběd či večeři ve Spice Marketu. Časy se mění a v New Yorku je to vidět na první pohled. V mé bývalé kanceláři teď sedí někdo z vedení Googlu a Spice Market musel zavřít koncem září 2016, zjevně už neustál prudce rostoucí ceny pronájmů v této dnes až příliš atraktivní části New Yorku. Poslední, asi největší hřebíček do jeho rakvičky, byla High Line, končící pár metrů od jeho dveří. Tento dnes již ikonický městský park vybudovaný na zaniklé industriální železnici láká sta tisíce návštěvníků a tlačí ceny nemovitostí do nebeských výšin.

Pozici č. 2 v mém velmi subjektivním žebříčku pevně drží vídeňské restaurace v čele se Steirereck ve Stadtparku, městském parku na hranici 1. a 3. obvodu. Nabídku tohoto gastronomického nebe bych stručně popsal jako „moderní rakouská kuchyně“. Její součástí je kromě fantasticky kreativního menu i velmi těsná spolupráce s lokálními dodavateli surovin. Pokud byste chtěli Steierereck navštívit, podmínkou je rezervace dost dlouho dopředu. Zjevně nejsem sám, kdo si této nádhery všiml.

Pokud se ale vrátím k hlavnímu tématu dnešního blogování – obchodním večeřím – není Steirereck zase tak dobré místo. Co mám na mysli? Klienti se při obchodní večeři na tomto místě dostanou povětšinou do tranzu a plně se soustředí na skvělé jídlo a obsluhu. Je pak těžké je dostat zpátky k jednání o přízemních tématech jako jsou nové projekty a objednávky. Určitým problémem je i placení – částka za dobrou večeři v Steirerecku je i na vídeňské poměry docela „nezanedbatelná“. Dodnes vzpomínám na jednoho dobrého klienta, který před večeří hrdě zahlásil, že dnes platí on. Když pak ale viděl účet, zezelenal v představě, jak tohle zdůvodní controllingu ze své mezinárodní centrály.

Čestné 3. místo mé hitparády slastí bude asi pro řadu z vás překvapivé – jsou to sarajevské restaurace. Na konkrétní jméno si nevzpomenu – jsou jich desítky a ty nejlepší jsou ve stráních nad městem v domech, které vypadají spíše jako rodinná sídla než centra gastronomie. Pamatuji si ale název jedné z nejlepších místních specialit – silné kuřecí polévky se zeleninou. Fenomenální čorba begova již svým jménem signalizuje, že tohle je pochoutka, kterou jedli osmanští šlechtici. Stejně jako celé Sarajevo a jeho vynikající gastronomie jde o fantastický mix mediteránních, slovanských, orientálních a v neposlední řadě židovských vlivů. Když se tohle všechno smíchá, může vzniknout báječná „fusion cuisine“, skoro jako v New Yorku. Bohužel se tohle míchání kultur ale také může děsivě zvrhnout a vést ke strašným konfliktům. To je v Sarajevu dodnes patrné, bohužel i v těch

útulných restauracích, které jsou často v lokalitách, ze kterých odstřelovači dlouhé měsíce drželi toto město v šachu.

„Bottom 3“ nejhorších obchodních večeří

A teď něco na čtení pro chvíle s prázdným žaludkem…

Nic proti střední Asii, ale mým nejstrašnějším zážitkem jsou kazašské a uzbecké restaurace. Vítězí národní restaurant v Almatě, jméno si nepamatuji – ale tu vařenou ovčí hlavu bohužel nikdy nezapomenu. Přinesli nám ji ke stolu na stříbrné míse, spolu s obrovským nožem. Někdo mne již předem varoval, že vzácní hosté dostanou jako zvláštní dar beraní oči. O tom, že nejdůležitější osoba u stolu porcuje hlavu a přiděluje podle pevného rozdělovníku oči, mozek a masíčko z lebky, se ale nikdo nezmínil. Pochopil jsem, až když mi číšník vrazil do ruky ten obrovský nůž. Byla to jedna z těch chvil, kdy vám mozek zareaguje nečekaně rychle. Ihned mi naskočilo několik vět v plynné ruštině, kterými jsem objasnil, že u nás ve firmě šéfují lokální lidé. Zjevně to zabralo, protože kudla se ocitla v rukách mého kazašského kolegy, který zručně provedl požadovanou distribuci zbytků nebohého zvířete. Jak jsem přidělené kusy mrtvé ovce zkonzumoval, nevím. Asi pomohla ta vodka, kterou jsem to ředil. Obchodní smysl této večeře byl velmi diskutabilní – nic podstatného jsme nedohodli, v tom šoku jsem toho nebyl schopen.

Uzbecká kuchyně je podle mne lepší, než kazašská. Je v ní daleko více zeleniny a určité náznaky indických, iránských a mediteránních vlivů. Ikonický národní pokrm, pilaf, je ovšem gastronomický zabiják. Hory rýže dobře promaštěné tukem a kusy masa z ovcí, velbloudů a kdoví-čeho byly zjevně koncipovány s cílem dodat svým konzumentům energii na cestu alespoň do Indie, popřípadě až do Evropy. Tam ze střední Asie vyráželi udatní bojovníci a pilaf je při tom nepochybně držel na nohou. Pokud se ale po obchodní večeři v Taškentu či v populární uzbecké restauraci v Moskvě nechystáte vrátit domů do Evropy pěšky, je vám tahle energie spíše na škodu. Bezesnou noc navíc spolehlivě zaručí nejen ty miliony kalorií, ale též způsob uložení pilafu ve vašich útrobách. Zaslouží se o to způsob stolování. Místo na židli se rozvalujete na luxusních polštářích, které vás dostanou do polohy, že si pilaf nacpete snad i za uši. O to hůře se pak další měsíce tráví…..

Hitparádu gastronomických hororů zakončím druhým extrémem – velmi skromnou nizozemskou kuchyní. Kdo nezažil, neuvěří, že tato sympatická a bohatá země má národní kuchyni tak jednoduchou, jako kostely dvakrát reformované protestanské církve. Dodnes s hrůzou vzpomínám na závodní jídelnu naší amsterodamské pobočky, kde k – takzvanému – obědu podávali teplou hnědou tekutinu (prý polévka), nechutné vyschlé žemle a plátky šunky, balené po jednom v igelitu. Když jsem si po chvíli zoufalého váhání dal na tác polévku, tu pseudo-housku a 3 plátky šunky, zeptala se mne číšnice, pro kolik lidí dnes beru oběd. Čárkovali si totiž naši konzumaci kvůli evidenci nákladů na náš meeting a přišlo jí, že beru jídlo pro sebe a 3 další kolegy. Přesto jsem v Nizozemí zažil několik skvělých obchodních jednání, poloprázdný žaludek zjevně byznysu svědčí.

To nejzajímavější na závěr

Kvalita jídla a obsluhy má na průběh a výsledek obchodního jednání nepochybně velký vliv, ale ve finále jde hlavně o aktéry účastnící se obchodní večeře. Opulentní žranice s nezajímavým partnerem je na nic, standardní restaurace s vynikající diskusí o byznysu a životě mne osobně zajímá daleko více. Ideální samozřejmě je, když se to povede nakombinovat – jako třeba při té, na fotografii vyobrazené, večeři u saudsko-arabského šejka. A nebo třeba při obědě v McDonalds na Václaváku, na který mne onehdá pozvala moje první zaměstnankyně. Slavili jsme totiž společně kulaté výročí jejího nástupního pohovoru, který jsme tehdy – ještě bez pořádné vlastní kanceláře – absolvovali ve fast foodu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *