Růst: nutnost nebo zbytečný zlozvyk?

Stále častěji slyšíme o tom, že manažeři i politici jsou posedlí růstem a jak je to špatně. Fakt je, že řada firem (i států) plánuje a rozpočtuje dost primitivně. Každoročně přihodí nějaké to procento k loňským číslům a je hotovo. Osobně zvláště „obdivuji“ plánování ve firmách, které jsou závislé na velmi proměnlivých externích faktorech, jako je třeba počasí. Dá se prakticky velmi spolehlivě předvídat, že rok následující po extrémně teplém létu bude například pro část nápojových firem katastrofický a budou padat hlavy ve vedení i v prodeji. Důvod? K loňským (atypicky vysokým) číslům se při plánování rutinně přihodilo nějaké to procento. A pokud opět neudeří děsivá vedra, tenhle cíl prostě nejde splnit. No a vůbec nejhorší je, když firmy povýší růst (a čísla o pár procent vyšší než ta z minulého roku) na svoji strategii. Asi jste to už taky někdy slyšeli: „naše strategie na další rok je růst obratu o 3% a zvýšení EBITDA o nějaké jiné číslo“. Cíl (naivní) tak nahrazuje neexistující strategii. Skoro to vypadá, že posedlost růstem je absolutní nesmysl, ale nenechte se mýlit – tak jednoduché to podle mne není.

burza-do-clanku-tk

Poptávku po růstu vytváří nejen ega manažerů, ale zejména burza. A pro někoho možná překvapivě také zaměstnanci.

 

Kdo vytváří tlak na růst firem?

Je vcelku jednoduché přejít do myšlenkového módu, jednoznačně odmítajícího růst jako hlavní mantru byznysu. Osobně bych asi neměl problém se do této polohy mentálně transformovat. Jen mne od toho zrazují poměrně rozsáhlé zkušenosti z reálného života firem.

V managementu podniků (a také v politice) zpravidla potkáte speciální typy lidí, kteří mají nadprůměrnou motivaci vyniknout. Někdy je to dobře, v řadě případů je to spíše na škodu věci – to je ale jiná debata. Fakt je, že zcela převažující styl myšlení mezi těmito lidmi je orientovaný na „pokrok“, „lepší zítřky“, „dohánění a předhánění“. Všechna tato malebná slova v sobě mají zakódovánu potřebu ukazovat grafy směřující „na sever“, jak se říká v korporátní angličtině. Tedy prostě nekompromisně nahoru.

S určitou mírou fantazie si dovedu představit, že mezi majiteli rodinných firem, top manažery i špičkovými politiky se časem objeví nová krev (a mozky), uvažující dlouhodobě, zodpovědně, udržitelně. Ani pak se ale tlak na růst nevytratí. Masy budou stále poptávat růst. Zjevné je to zejména v případě burzy a akcionářů. Zkuste si vydat tiskovou zprávu o tom, jak s nadšením očekáváte pokles klíčových ukazatelů vaší firmy a že také adekvátně plánujete, že snížíte dividendy. Burza a také média a analytici vás sežerou zaživa.

Tlak na růst ale bude i nadále vycházet i od zaměstnanců, kteří zcela přirozeně budou chtít kontinuálně zvyšovat své příjmy. Ostatně, to tvrdil už Tomáš Baťa: „Výše civilizace a kultury člověka je právě taková, jak vysoká je mzda, kterou jim vynáší jejich denní práce. Touha člověka po vyšší mzdě se nikdy nezastaví.“ To má zásadní dopad zejména u firem s vysokým podílem práce a mzdových nákladů. Mám za sebou poměrně dost jednání s odboráři (respektive s podnikovou radou zaměstnanců). Každoročně jsem jako zástupce top managementu čelit tlaku na snížení plánu výnosů a současnému tlaku na růst mezd. Nakonec ale nikdy nebylo problémem se dohodnout na objektivním faktu, že bez růstu výnosů (a dalších zásadních KPI) na vyšší mzdy mít prostě nebudeme.

Je docela velkým paradoxem, že na „tupý růst“ tlačí některé mechanismy, zavedené původně s dobrým až bohulibým úmyslem, zpravidla socialistickými vládami. Mám na mysli třeba institut povinného respektování kolektivních smluv vyššího stupně. V jejich rámci dochází k výroční dohodě mezi (celostátním či regionálním) vedením odborů a zástupci podnikatelských svazů, a to bez reálného vlivu konkrétní firmy. Ta se dozví jen výsledek a musí mzdy pro konkrétní pracovní pozice zvýšit alespoň o částku, dohodnutou v tomto typu vyjednávání. Pokud vás systém natlačí do této povinnosti, musíte plánovat růst, jinak velmi brzo vypadnete ze hry. Tuhle radovánku zažijete třeba v Rakousku, ale existují snahy ji importovat i k nám. Zatím se u nás v tomto směru podniká a řídí vcelku pohodově, i když na oplátku hrozí, že vás premiér udá na nejbližší ambasádě….

Co tedy s tím?

Poctivě tedy musím přiznat, že si podnikání a management bez růstu nedovedu představit. Jsem ale otevřen diskusi o tom, jakými klíčovými indikátory tento růst měříme. Dokonce si nemyslím, že zásadní otázka nezní „růst či nerůst“, ale „ růst – čeho?“.

Velmi inspirativní je v tomto směru makroekonomie a její indikátory. Vzpomínám na univerzitní studia, na nichž jsem se ještě v osmdesátých letech učil, že nejlepší souhrnný ukazatel vyspělosti státu je spotřeba elektrické energie. Pro mladší ročníky: bylo to kupodivu myšleno tak, že čím více elektřiny se propálí, tím lépe. Dnes, kdy úsporné žárovky rozdávají už i elektrárenské společnosti, nám to přijde hodně středověké. Od té doby se hodně věcí posunulo vpřed a vznikají inteligentní indikátory.

Fascinují mne pokusy vytvořit index štěstí a nahradit jím zatím používané indikátory typu HDP. Ještě více mne zajímají analýzy, které ukazují vztah mezi mírou štěstí a finančními ukazateli typu příjem obyvatelstva/mzdy. Ukazuje se, že míra štěstí roste s příjmem jen do velmi omezené úrovně (Američané zmiňují 1 500 dolarů na hlavu měsíčně, jinde je to ještě méně). Pak dojde k naplnění základních lidských potřeb tak, jak je známe od pana Maslowa, a korelace mezi finančním příjmem a štěstím zcela mizí. To zní velmi logicky a dává naději, že by se na podobných principech dal postavit i systém indikátorů mikroekonomických, umožňujících měřit firemní růst i plánovat „jinak“. V optimismu mne v tomto případě ale brzdí prostý fakt, že jakékoliv subjektivní ukazatele typu štěstí,spokojenosti nebo angažovanosti jsou velmi závislé na kultuře (a náboženství) dané skupiny respondentů. Třeba index štěstí je velmi vysoký zejména v chudých budhistických komunitách. Našinci, vyznávající středoevropský skepticismus, jsou pak naopak odsouzeni k „prohře“. Podobné ukazatele u nás zpravidla z principu končí „ve sklepě“ a v mezinárodním srovnání dopadáme (nezaslouženě) tristně.

Takže nás v tomto směru čeká ještě dlouhé hledání. Ale šance na nalezení dobrého indikátoru růstu tu je. Viz například THE LEGATUM PROSPERITY INDEX™, který již deset let vydává londýnský Legatum Institute (http://www.prosperity.com/rankings). Tento souhrnný ukazatel velmi inteligentně kombinuje objektivní finanční čísla s řadou expertních odhadů a subjektivních parametrů. Výsledek vypadá dost realisticky: Česko je 27. na světě, a to zejména díky ekonomickým ukazatelům. Dolů nás (dramaticky!) táhne kvalita sociálního kapitálu, vyjadřující sílu mezilidských vztahů, neformální sociální normy a sílu občanské společnosti. V této oblasti jsme spolu s dalšími post-komunistickými zeměmi na úrovni méně vyspělých zemí Jižní Ameriky a lepšího průměru stabilnějších afrických států. Zmíněný index velmi trefně signalizuje, že budování „socialismu“ zanechalo v této oblasti daleko hlubší rány než v národním hospodářství.

Co tedy s tím? Osobně doporučuji neplýtvat energií diskusí o tom, zda je růst nutný či nezdravý. Pojďme hledat a hlavně smysluplně implementovat lepší indikátory růstu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *