Byznys a právníci

A tuhle znáte?: “Co znamená tisíc mrtvých právníků na dně mořském? – Dobrý začátek nového byznysu!“

Jenže i když mnozí manažeři vnímají právníky jako značně exotické tvory s nepochopitelným myšlením, pravdou zůstává, že realita tak jednoznačně negativní není. Právníci rozhodně nejsou pro byznys nějaká škodná. Řízení byznysu vyžaduje co možná nejvíc předvídatelný rámec každého rozhodnutí a právní podmínky každého takového významného rozhodnutí (koupě, prodej, investice, zaměstnání pracovníka atd.) pomáhají vymezit tento předvídatelný rámec.

pirat

Dobrý právník není exot, ba ani pirát

Právníci mohou nepříjemně komplikovat život manažera v časech pro byznys dobrých, ale jsou potřeba v časech pro byznys zlých: právní smlouvy a ujednání se nedělají pro dobré časy, ale pro potřeby v dobách kritických.

Důležité také je, na jaký typ právníka narazíte a v jakém právním prostředí jako manažer působíte. Osobně jsem se během své praxe přesvědčil, jak obrovský rozdíl je mezi anglosaským právním prostředím a právním prostředím kontinentální Evropy, zvláště pak její post-komunistické části. Podívejme se teď spolu na oba tyto fenomény (typ právníka a právní prostředí) trochu podrobněji.

Troufám si tvrdit, že existuje několik základních typů právníků a od nich odvozených firemních právních kultur, které definují vztah právníka a manažera při řízení byznysu (různé kombinace mezi nimi a vzájemné prolínání nejsou samozřejmě vyloučeny):

1/ Právník Jeskynní Muž a Primitivní Právní Prostředí / PPP /

Tento právník stráví většinu svého pracovního času v polospánku u svého pracovního stolu. Je neustále zmaten a ztracen v temných zákoutích korporátní byrokracie. Nerozumí manažerovi a manažer nerozumí jemu, i když zrovna stojí vedle sebe a mluví spolu. Manažeři jej považují za jakési nutné zlo trpěné z jím neznámých důvodů. Prakticky nikdo z manažerů se o právníka nezajímá, není-li k tomu někým jiným přinucen (zpravidla svým nadřízeným, který je rád, že se právní záležitostí nemusí zabývat on sám).

2/ Právník Jménem NE! a Právně Paralyzované Prostředí / PPP /

Přístup manažerů k právním záležitostem je mnohem hlubší. Právník je zde seriózní osoba plnící důležitou funkci. A plní ji s chutí a rád, neboť manažeři vnímají právní záležitosti jako vysoce riskantní a často si žádají právníkovu radu. Ten ji ochotně poskytuje a pro každou svou radu potřebuje pouze jedno slovo: „NE!“ Manažeři proto v ústraní kují pikle a vymýšlejí, jak se právníka nějak elegantně zbavit.

3/ Právník Člen Týmu a Příjemné Právní Prostředí / PPP /

Právník je plnoprávným členem manažerského týmu firmy. Udělá cokoli, aby se manažerům zavděčil a tuto svou pozici si u nich udržel. Ochotně spolupracuje, rychle odpovídá na dotazy a udivuje manažery svou kreativitou. Aby dokázal, jak podporuje byznys, často řekne manažerům “ ANO “ na dotaz, na který by měl odpovědět “ NE! “. Manažeři pak nadávají, že právní úskalí jsou tak zamotaná, že ani jejich vysoce výkonný právník je nedokáže správně rozplést.

4/ Právník Superhrdina a Postmoderní Právní Prostředí / PPP /

Tento právník v sobě zahrnuje všechny dobré prvky předchozích třech typů. Je to pracovitý, komerčně orientovaný, pro-aktivni, inteligentní a asertivní profesionál ve svém oboru. Je všemi uznávaný a patřičně respektovaný právní ochránce firmy. Prosím vás, jestli jej někdy někde potkáte, dejte mi ihned vědět! Nerad bych odešel do důchodu bez toho, abych na takového právníka alespoň jednou narazil.

Záleží však nejen na typologii vašeho právníka (jak jste si všimli, rozdíly jsou minimální: všichni jsou PPP), ale také – jak už jsme řekli – na společenském právním prostředí, v němž váš byznys existuje.

V americkém právním systému je mnoho zajímavých, odlišných prvků od právních systémů kontinentální Evropy a manažer si jich při svém rozhodování o právních záležitostech musí být ostře vědom.

Například soudní porota. Svými výroky vytváří precedenty, jež jsou samy o sobě dalším zdrojem práva. To je samozřejmě v pořádku. Problém spočívá v tom, že porota má tendenci pohlížet na projednávaný právní spor jako na jakési zajímavé sportovní utkání a je vždy významně nakloněna papírově slabší straně. Sám jsem to u amerického soudu zažil. Ve sporu zaměstnanec versus zaměstnavatel je už před zahájením soudního přelíčení nálada poroty 75 : 25 ve prospěch zaměstnance, bez ohledu na to, o čem samotný spor je. Přiznám se, že po zkušenostech z Evropy byl toto pro mě opravdu šok.

Nebo takzvaná „deposition procedure“, neboli vytěžení svědka. Musel jsem být na ni speciálně „vytrénován“ a připraven DVĚMA (ne jedním!) právníky. V mém případě trvala více než dvě hodiny se dvěma malými přestávkami k vykonání potřeby. Tu jsem téměř nemohl vykonat, tak zničen jsem byl nekonečnými dotazy. Zato jsem silně pociťoval potřebu na někoho skočit a zakroutit mu krkem, ale uspokojit tuto potřebu mi, samozřejmě, nebylo dopřáno.

Další významný rozdíl je, že soudci mají tendenci k poměrně velmi rychlému vydávání takzvaných předběžných soudních opatření, která pak platí až do výroku poroty. Já osobně to považuji v případě obchodního či pracovně-právního sporu za velmi kladný prvek a katalyzátor celého právního sporu.

Pracovně-právní vztahy jsou v USA zcela zvláštní kapitolou, která způsobuje vrásky manažerům a živí mnoho právníků. Stačí opravdu velmi málo: bavíte se v kanceláři se svou podřízenou o tom, kdo se stará o její malé děti? To je diskriminace žen a problém na obzoru. Zeptal jste se kandidáta při pracovním pohovoru, kdy se narodil? To je věková diskriminace a vy na nic prosím nečekejte a rovnou si hledejte právního zástupce.

Jsme v Americe, takže „deal is deal“, neboli ujednání je ujednání. Takže v jakékoli fázi právního sporu a soudního přelíčení mohou obě strany oznámit soudci, že se dohodly na řešení sporů a /nebo na finančním vyrovnání. Soudce je nadšen, protože případ skončil.

Protože, jak už jsem řekl, porota je ve sporu často na straně papírově slabší strany, mnoho firem volí raději dohodu při pracovně-právních sporech se zaměstnanci nebo v případě žaloby ze strany zákazníka nebo spotřebitele. A to bez ohledu na to, jak vypadají fakta samotného případu, která třeba i mohou vyznívat ve prospěch firmy. Vyhnou se tím totiž nežádoucí publicitě. V Americe existuje mnoho právníků-lovců, kteří se živí tím, že vyhledávají žalovatelné spory a doufají právě v takovéto řešení dohodou a vyrovnáním.

No a tím se dostávám ke snad nejproblematičtějšímu rysu právního systém v USA. Sami právníci mnohdy hovoří o této “odvrácené straně“ systému a poukazují na fakt, že v případě soudních sporů se díky množství procedurálních kliček, úskoků a možností samotné hledání a nalézání pravdy ve sporu stále více a častěji transformuje do úsilí “ohnout pravdu “ ve prospěch naší strany. Americký pragmatismus? Možná, ale já bych spíše řekl, že to je prostě negativní stránka anglosaského právního systému jako takového. Prostě zase jedno zajímavé sportovní utkání.

Jsem samozřejmě vázán mlčenlivostí a nemohu zde uvádět konkrétní případy právních sporů, jichž jsem byl svědkem. Dovolím si ale jako úsměvnou tečku k tomuto článku parafrázovat výrok, jímž můj právní zástupce v kritickém momentu jednání se zástupcem státního orgánu převzal iniciativu a zahájil pochod směrem, k pro naši stranu, pozitivnímu vyřešení případu:

“Vážení! Můj klient řekl, co říci nechtěl a neřekl, co chtěl říct. Já vám teď řeknu, co chtěl říct a neřekl, a vy zapomeňte na to, co vlastně řekl. A řeknu vám to rychle, protože za patnáct minut musím odjet na letiště.“

Vyrazil mi tím dech a musím se přiznat, že v tom momentě mi bylo všelijak. Jenže – uspěl!

A pak že zázraky se nedějí. Dějí, jenže potřebujete k nim zkušeného právníka!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *