Šok z života v multikulturní společnosti?

Hodlám tak trochu se slovem „šok“ v titulku tohoto článku polemizovat. Na základě vlastní zkušenosti v USA zastávám názor, že to není tak zlé, nebojte se. Je to spíše jiné, mnohem jiné a v mnohém jiné.

V první řadě si musíte uvědomit, že pouhá vaše fyzická přítomnost vnáší do už tak multikulturní společnosti další kulturu. Ostatní lidé se vás snaží pochopit a zařadit: kdo jste? Odkud přicházíte? Co nebo jaké společenské kulturní rysy reprezentujete? Dříve než se VY budete snažit pochopit a hodnotit multikulturní společnost, její rysy a vaše místo v ní, dopřejte jí, aby ONA pochopila vás. A udělejte to, prosím, taktně a zdvořile.

Šok z života v multikulturním prostředíJiná země, jiný mrav. I takto může vypadat „home sweet home“

To je na začátku vašeho působení v multikulturní společnosti velmi důležité. Bez tohoto počátečního vyjasnění nemůže mezi vám a ostatními lidmi začít existovat vzájemný respekt a tolerance. A bez nich v každé multikulturní společnosti dříve či později převládnou extremistické postoje a vzájemná agresivita.

To samozřejmě vůbec neznamená, že se musíte lidem z jiných kulturních okruhů nějak podřizovat. Jde spíše o to, být správně asertivní, nikoli agresivní. Mně osobně se velmi osvědčilo (a stále osvědčuje) vztáhnout se k nějaké „vyšší“ referenci z mé kultury: v USA tuto funkci bezvadně plní čeští hokejisté hrající v NHL (téměř každý, kdo zde ví, co je lední hokej, zná Jardu Jágra, Patrika Eliáše a mnohé další) nebo třeba první československý a český postkomunistický prezident Václav Havel. Vztažení sebe sama k takového „vyšší“ referenci z vaší kultury pomáhá ostatním lidem pochopit v rychlé zkratce i mnoho o vás. Samozřejmě podmínkou je, že vy sám/sama se s vybranou a zde známou „vyšší“ referencí můžete alespoň v nějakém kulturním rysu ztotožnit a nadšeně na ni poukázat: zarputilost Jardy Jágra při hře, vzdělanost a přehled Václava Havla o dění ve společnosti a podobně.

Ale pozor, číhají zde zrádná úskalí! Třeba fakt, že autorem tak mezinárodního výrazu, jako je slovo „robot“, je jakýsi Karel Čapek, další významný příslušník vašeho kulturního okruhu, je Američanům totálně neznámý.

Multikulturní prostřední v Americe je pěkně vrstevnaté a promíchané Neexistuje totiž žádná jedna „Amerika“, jak se mnozí Evropané domnívají. Pro takového obyvatele amerického Středozápadu (například Minneapolis) je New York City jemu stejně tak kulturně vzdálený fenomén jako třeba daleká Praha v České republice. Multikulturnost v USA neznamená pouze různost a mísení kultur(známá teorie tavícího kotle – „melting pot“) na etnickém základě, jazykovém základě, náboženském nebo historickém základě: velmi výrazná je také regionálnost různých kultur a subkultur.

New York City je například celý svět v malém. Bez přehánění si zde s lidmi můžete pohovořit téměř v jakémkoli jazyce, který na světě existuje. Las Vegas je specifická kultura, stejně tak jako kubánské Miami na Floridě. Státy amerického Středozápadu jsou lidmi z Východu a Západu USA nazývány „fly-over states“, čili státy přes které se (pouze) létá. Naproti tomu každý Středozápaďan nebude váhat označit Kalifornii za „leftist state“, levicový stát , nebo New York City za „Sin City“ neboli město hříchu. Kamkoli v USA vstoupíte, obklopí vás odlišná kultura diktovaná místem nebo regionem.

Musím se však přiznat, že jeden šok jsem ze života v této zajímavé multikulturní společnosti přece jen zažil: a to když mi v Pensylvánii jako oběd naservírovali bramborové chipsy. Cože, večerní party že už začala? Nezačala. Bylo mi s patřičnou hrdostí vysvětleno, že „snacking“ jako způsob stravování byl vynalezen právě v Pensylvánii.

Hodně a často se mluví o amerických městských „ghettech“, o dobrém sousedském prostředí a špatném sousedském prostředí („good neighborhood and bad neighborgood). To je skutečně problém. Zde tavící kotel jaksi selhal a snášenlivé tolerantní multikulturní prostředí nevzniklo. Nechtějte po mně spekulovat, proč asi – to by šlo výrazně za rámec a obsah tohoto článku. Samozřejmě vám potvrdím, že se snažím do těchto čtvrtí nechodit – tedy pokud nemusím. Troufám si však tvrdit, opět na základě osobně prožité zkušenosti, že podobné čtvrti existují snad v každé velké městské aglomeraci kdekoli na světě.

No a pak jsou zde takové „maličké obecné kulturní rozdíly mezi Čechy a Američany k pousmání a zulíbání“, řekl bych. Posuďte sami:

1) Američan: „Každý Čech je Rus. Vždyť mluvíte rusky!“

2) Čech: „Jak ty to vlastně mluvíš? Je to vůbec angličtina?“

3) Američan: „Češi vůbec nic neznají – vždyť nedokážou na mapě ukázat, kde je stát Montana!“

4) Čech: „Američani vůbec nic neznají -vždyť si pletou na mapě Srbsko s Českem!“

5) Američan: „Je to vůbec možné, dělat si úplně ze všeho srandu jako to děláš ty?!“

6) Čech: „Když se Američan usměje, svět se zachvěje!“

Existují oblasti, kde americký tavicí kotel roztavil odlišné kulturní přístupy lidí téměř dokonale a vytvoříl tím skutečně jakési „pan-americké“ (míněno v USA, samozřejmě) jednotné kulturní prvky. Často mnohem silnější než jakákoli stále ještě existující kulturní odlišnost, což je přesně to, co dělá Ameriku Amerikou.

Auto není pro Američana prostředkem rychlého přesunu z místa na místo. Auto je pro něj prostě prostředkem pohybu. Tečka. Kdyby Američan byl toho schopen, ihned by nohy nahradil autem. Chválabohu se tento technický problém i v Americe stále ještě nepodařilo uspokojivě vyřešit.

Formální reakce na jakoukoli otázku začínající slůvkem „proč?“ je také panamerickým kulturním jevem. Často je odpovědí ticho, ale velmi často také obligátní „this is the way it is“, neboli „takhle to prostě je“ . Opět tečka a šmytec. My všichni z Ameriky přece moc dobře víme, že to takhle je, ne?

A snad nejznámějším společným americkým kulturním rysem je jev, který „udělal“ Ameriku v průběhu historie tím, čím je a kterým Amerika obohatila celý svět: myšlení bez zábran a omezení, podpořené právním vědomím. Některé s právem, výkonem práva nebo vymáháním práva spojené záležitosti sice spadají do kategorie „neuvěřitelnosti ve velkém“, ale to je cena, kterou třeba já osobně zaplatím zcela dobrovolně, vím-li, že za ni výměnou obdržím právní ochranu nejpropracovanějšího právního systému na světě.

Ale to je už třeba námět na další samostatný článek. co třeba „Byznys a právníci aneb veselé historky od soudu i odjinud“?

One Reply to “Šok z života v multikulturní společnosti?”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *