Jak se obyčejný Čech vypořádá se šokem z života v cizině a co se při tom naučí

Už jako teenager jsem chtěl zkusit žít někde v zahraničí. Kde? To mi bylo jedno. Hlavně pryč z Čech. Ne že by mě doma nic nebavilo – naše rodina nebyla ani bohatá, ani chudá (typické pro socialistické ČSSR?), měli jsme všechno, co jsme k životu potřebovali, prima rodiče, kamarádi, sport, škola, pivo, děvčata atd. Takový normální život. Pokud si dobře pamatuji (což není moc jisté…), byl jsem celkem spokojený, ale už tehdy mi připadalo dost nudné celý budoucí život prožít na stejném místě. No a jak s tím naložit? Bude opravdu tráva zelenější někde jinde? Co člověku přinese bydlet v jiných krajích? Taky máte někdy pocit, že chcete odletět a zkusit štěstí v cizině? O tom je dnešní článek.

Krasna oblaka

Miluju ten pohled z okna letadla, na mraky, země, moře. Stačí se podívat ven, představit si život lidí dole a už jsem v myšlenkách v jiném světě.

Skok o 28 let zpátky – sedím si ve třídě na gymnáziu a znuděně koukám z okna, situaci si pamatuji, jako by byla včera – ředitel přivádí nějakou paní a povídá něco o studiu v zahraničí. Pro zvědavé a analyzátory – píše se rok 1988. Paní nám nechává několik úzkých brožur a říká, že pokud máme zájem, ať se obrátíme na našeho třídního učitele. Ještě jsem tu knížečku ani neotevřel a už přesně vím, že přichází to, co chci! Vydat se do nějaké exotické země a zkusit, jaký je život jinde. Výběr je samozřejmě poněkud zúžen: SSSR, NDR (pro mladší čtenáře “Východní Německo”), Polsko a Maďarsko. Otázkou zůstává, 1 která země je víc exotická…ale teď už mě nemůže nic odradit! Jen vymyslet nějaký vhodný obor a hurá na výlet. Nukleární inženýrství ani Marxismus-Leninismus a další podobné špeky nedám, takže zbývá námořnictví v Polsku a Mezinárodní ekonomika v Rusku. Vyhrává Rusko, rodiče si myslí, že jsem se zbláznil a že mě to ještě přejde.

Přihláška, zkoušky a za pár měsíců sedím ve vlaku do Moskvy se spoustou stejně praštěných dětí (je nám 18, některým ovšem vše vymysleli a zařídili rodiče). Všichni máme hokejové tašky plné konzerv, jde fáma (nebyla to fáma), že v Rusku je těžké sehnat jídlo. Na mou školu jdou ještě další dva kluci, hned se dáváme dohromady v jednom kupé. Cesta vlakem, všichni na šrot už v Moravské Třebové. Je potřeba se seznámit s nějakými děvčaty, kdo ví, jak bude vypadat situace v Moskvě… Pomocí pár drinků se se dvěma seznamujeme, jedou pracovat na naše velvyslanectví. Ještě netušíme, jak moc se nám bude tahle vlaková známost hodit, slečny nám později zařídí propustky do obchodu a restaurace ambasády.

Belomorkanal

Naše “oblíbené” cigarety. Jen v případě nouze. Pořád existují!

Vystupujeme na nádraží, všichni dost vykulení, koho byl nápad jet do ciziny? Na peróně se motá spousta lidí, studenti se snaží vymyslet kudy kam. Přímo na nástupišti (!) čeká bílá Lada a z ní dva kluci o něco starší než my volají jméno naší univerzity. Nakládají nám zavazadla, jeden s nimi odjíždí, druhý nás veze metrem na kolej, ať si trochu prohlédneme Moskvu. Na koleji čeká pohoštění na přivítanou u třeťáků na pokoji, čabajka, čerstvá zelenina a ovoce, sovětské šampaňské. Na co máme ty konzervy?? Pokud ještě pořád čtete a připadáte si jako Alenka za zrcadlem – zaprvé přesně víte, jak jsme se tehdy cítili my a zadruhé se nenuďte, nejlepší ještě přijde. Všechno je skvělé a samozřejmě úplně jinak, než jsme si představovali. Objevuje se pouze jediná drobnost – dalo by se říct bouřkový oblak na obzoru – vysoká škola, na kterou jsme byli přijati nás nechce. V Rusku probíhá perestrojka a každá univerzita si dělá, co chce, bez ohledu na nějaké instrukce z ministerstva školství a zahraniční studenty, kteří mají potvrzení o přijetí…

Kdo nezažil Rusko za perestrojky, asi si bude jen těžko představovat chaos, do kterého jsme přijeli. Nicméně nic není ztraceno. První dva týdny pobytu v Moskvě jsme sice neseděli ve škole, ale dostali od našich nových kamarádů z 3. ročníku nejlepší školení, jaké si dovedete představit. Díky spolužáci! Zřejmě postupovali podle nějaké “survival” příručky… Zkusím tady pro Vás jeho obsah volně popsat.

Jednotlivé moduly školení s názvem “Jak přežít v SSSR”:

Upozornění, tzv. disclaimer: toto není návod. Některé věci se už jistě změnily. Použití jen na vlastní nebezpečí 🙂

1. Pozitivní přístup: jste tu dobrovolně, všechno je jinak, než doma, cokoliv se může pokazit, stěžovat si nemá cenu, všechno se dá nějak vyřešit. 2 Naše “oblíbené” cigarety. Jen v případě nouze. Pořád existují!

2. Přístřešek + teplo: jak si pomocí kartonu cigaret zařídit dobrý pokoj na koleji, jak utěsnit okna, když je venku -25, kde sehnat nábytek, který tam určitě nebude.

3. Tekutiny: kde mají Sovětské šampaňské, kde Gruzínský koňak a jak vydělat na dramatickém nepoměru mezi poptávkou a nabídkou po vodce (pokud jí nechcete vypít sami) případně její export do Finska.

4. Potrava: kde se dá sehnat maso na černém trhu, do kterého hotelu se dá dostat na náš pas (místní do hotelu nesmí) a jsou tam švédské stoly za pár rublů, kde nejlépe prodat naše konzervy, které nechceme jíst. Jak už víte, speciální propustku do restaurace velvyslanectví jsme si zajistili už ve vlaku.

5. Orientace: jak se jezdí metrem, kdy taxi, co stojí za vidění, co určitě nestojí za námahu a odkud se volá domů – jedno místo v celé Moskvě.

6. A jedna dovednost navíc – matematika přežití: průměrný měsíční plat v Moskvě 120 Rublů, stipendium 130 Rublů, spotřeba pro normální život 400-500 Rublů. Jak doplnit rozdíl mezi těmito částkami: např. zásobování finských spoluobčanů vodkou (viz modul Tekutiny výše), jak zabránit konfiskaci na hranicích, konverze získaných valut na Ruble.

Nakonec všechno dobře dopadlo, přijala nás jiná škola na stejný obor, všechno jsme přežili, na vlastní kůži vyzkoušeli všechny a mnoho dalších dovedností z počátečního školení, stali se součástí “Sametové revoluce” z Moskvy (téma na jiný článek) a po roce nevídaného dobrodružství se vrátili do Československa poté, co naše vláda přestala podporovat studium v zemích bývalého socialistického bloku.

Cena chleba

Foto cenovky chleba z roku 2011. 114 Rublů. Pár věcí se od doby studií v Moskvě změnilo…

Když se na celý výlet dívám s odstupem několika desítek let, pořád mi připadá jako jedna velká jízda. Samozřejmě jsme zažili dost situací, které byly na hraně přežití, respektive nepřežití: několik vlaků do Finska, bitka s místními, kdy můj spolužák málem přišel o oko, hokejový zápas v -25 C, rvačka mezi Osetinci a Čečenci na školním fotbalovém hřišti, pobyt v místní nemocnici se strašlivou chorobou jménem angína a další. Možná dost témat na další článek? Pořád si však myslím, že pobyt v cizím, v našem případě ne zrovna přátelském prostředí, přinesl do mého života tolik úžasných zkušeností, nový pohled na svět, úplně mě nastartoval do dalších dobrodružství.

 

Tady jsou hlavní věci, které jsem se naučil a které se myslím naučí každý, kdo najde odvahu a vydá se na zkušenou s rancem buchet (nebo konzerv). Dají se naučit i doma, ale ne tak lehce:

1. Změna je život
Celý náš život je ve znamení změny, ať už chceme nebo ne. Některé změny si sami vymyslíme a způsobíme, o některých si myslíme, že jsme je způsobili (kdo ví?) a některé prostě přijdou bez našeho přičinění. Čím více vnitřně chápeme, že změna je dobrá věc a přináší nám do života vzrušení, zábavu a ponaučení, tím lépe. Nic nás na změnu nepřipraví lépe, než delší zkušenost v jiné zemi, kde je dost věcí jinak.

2. Za všechno si můžu sám
Sám jsem se rozhodl jít žít jinam. Sám jsem si vybral zemi. Sám si můžu vybrat, jestli se mi něco líbí a něco ne. Nikdo mě nenutí tady být. Samozřejmě, není možné ovlivnit, co se nám na naší cestě životem přihodí. Dobré i špatné. Ale je jen na nás, jak k těmto událostem, které se prostě dějí, přistupujeme. Pokud vždy nebo alespoň často hledáme dobré, je náš život daleko lepší a pozitivnější. Když se přestěhujeme do ciziny a najednou všechno záleží na nás, tehdy úplně jasně pochopíme, že co si sami neuděláme to nemáme. Mohli jsme v Rusku jíst konzervy a stěžovat si na místní kantýnu. Nebo prodat nějakou vodku a sehnat svíčkovou. Volba byla jen na nás.

3. Navazuje na předchozí – Když se mi něco nelíbí, tak se buď smířím nebo změním
Triviální příklad: nemůžeme ovlivnit jestli prší. Proč tedy nadávat na déšť? Je lepší jít skákat do kaluží a počasí si užívat nebo svést dešťovou vodu do podzemní nádrže a používat ji pro zalévání zahrady. Pokud bydlím v Anglii a nelíbí se mi, jak často padá voda z nebe – co mi brání přestěhovat se do Dubaje?

4. Sebevědomí je naučená dovednost
Pevně věřím, že sebevědomí se dá naučit. Jistě znáte spoustu lidí, kteří si slepě věří v každé situaci a zrovna tak další skupinu, která má z jakékoliv situace hrůzu. Všichni z nás mají nějaký důvod, proč si věří a proč ne. Ale nikdo z nás se už tak nenarodil! Určitě existuje nějaký výzkum a možná celé téma na jiný článek, já tady spoléhám na své zkušenosti a intuici. Samozřejmě, získat sebevědomí pro nějakou situaci, dovednost nebo činnost nám “nespadne z nebe”. Musíme se připravit, učit, postupně zdokonalovat, najít si podporu, zdroje, jiné lidi, kteří nám pomohou se s novou situací vypořádat. Pokud chci skákat s padákem, popadnu první batoh, který uvidím a vlezu do letadla bez jakékoliv přípravy, s velkou pravděpodobností se zabiju. Když poprvé skočím v tandemu, pak se přihlásím na kurz, udělám pár seskoků na laně – určitě si budu postupně víc a víc věřit a nakonec dám i ten volný pád. Uspět v cizině mi stoprocentně dodalo sebevědomí, ten pocit “když jsem zvládl tohle, tak teď už cokoliv”.

5. Všichni jsme lidé
Když trávíme většinu života v Čechách, připadá nám, že je normální, aby všichni měli bílou kůži, mluvili stejnou řečí a pili pivo. Pak se vynoří nějaký uprchlík, který vypadá jinak než my a bez ohledu na jeho motivaci, úmysly, vzdělání a povahu – hodně lidí v 4 Čechách (a nemusí mít nutně holou lebku) má jakýsi neurčitý negativní pocit. Vůbec taky nehodlám řešit otázku uprchlíků a co je správný přístup. Více mě zajímá ten vnitřní pocit, který hodně z nás má, když vidí lidi, kteří vypadají jinak než “jak mají”. Ať už mluvíme o barvě kůže, způsobu oblékání, velkých náušnicích, tetování, jiném jazyku. Život v cizině nás naučí, že jsme všichni lidé, nezáleží na našem oblečení a vzhledu. Někteří jsou dobří, někteří ne, někteří cizinci se stanou našimi celoživotními přáteli. A ještě jedna praktická zkušenost – Češi a Slováci si na koleji v Moskvě připadali jako jedna skupina, která táhla za jeden provaz. Ať už je stát dohromady nebo zvlášť, naše národy k sobě mají neuvěřitelně blízko a když se potkáme v zahraničí, je to úplně jasné, skoro automatické.

6. Naše malá česká země je úžasná
Až když žijeme někde jinde, přijdeme na jednu zajímavou skutečnost, kterou jsme si předtím moc neuvědomovali. Jak je Česko skvělá země a jak se tady máme všichni neskutečně dobře. Ani nemusíme nutně absolvovat studijní pobyt v SSSR za perestrojky… Stačí navštívit jakoukoliv asijskou zemi, Karibik, USA, Norsko, žít v Dubaji – všechno jsem už od “Moskevské zkušenosti” zažil. Jasně, na světě je spousta krásných míst a úžasných zážitků. Přesto si troufám tvrdit, že naše malá země ve středu Evropy je jedno z nejlepších míst pro život na světě. Určitě se najdou negativa, politici, kteří se nám nelíbí, názory některých spoluobčanů, atd. Jedno je jisté – všechny tyto problémy mají jinde taky! Někdy horší. Takže co je u nás super: vyvážené podnebí, čtyři roční období, dobrá infrastruktura, máme dost jídla, kdo chce pracovat, práci si najde, vzdělání skoro zadarmo, na ulici můžu říkat, co chci a nikdo mě nezavře do vězení, levné pivo… Přidejte si sami, co se Vám nejvíc líbí. Až poté, co zažijeme jiné země na vlastní kůži, opravdu pochopíme, jak se máme v Čechách dobře.

Co myslíte? Jdete do toho? Stěhujete se zítra? Už v jiné zemi žijete? Napište mi do komentářů své nápady, zkušenosti, otázky.

Pěkný den!

 

PS: Někdy příště o životě a práci v Dubaji, s celou rodinou! Stačí se zaregistrovat zde a budete dostávat zprávy o nových článcích přímo do Vašeho emailu, takže Vám nic neuteče.

2 Replies to “Jak se obyčejný Čech vypořádá se šokem z života v cizině a co se při tom naučí”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *