Člověk z Východu v managementu na Západě

Jsem štír narozený 17. listopadu. Jednou z výhod tohoto data je, že mohu lehce spočítat, kolik času jsem strávil „za totáče“… Přesně 29 let. Dost dlouho na to, abych si vybudoval pořádný mindrák „člověka z Východu“. Ještě dnes si živě vzpomínám na první setkání se západním autem – někdy před 30 lety jsem zblízka viděl první audi a ze srovnání s mojí stopětkou se mi podlomily nohy. Nemluvě o tom, že můj vzdálený příbuzný z Oregonu, který s tou audinou přijel z Frankfurtu, volně překračoval hranice, zatímco já byl uvězněn za železnou oponou.
Mými 29. narozeninami se naštěstí spousta věcí změnilo. Frekvence mých kontaktů s lidmi ze „Západu“ se zvýšila tisícinásobně a odpadl tak jeden z klíčových důvodů mého mindráku – strach a ostych z neznámého. Záhy jsem poznal, že i na Západě žijí normální lidé a že komunikace s nimi není zase tak odlišná od toho, co jsem doposud znal. Nesmírně mi v tomto poznání pomohli moji první zákazníci – expati, kteří se v Praze objevili záhy po listopadu 1989. Zejména jejich první vlna byla unikátní – kromě pár zlatokopů šlo o skutečné misionáře, kteří dorazili s nadšením a úmyslem co nejrychleji vrátit Česko do Evropy, kam nepochybně patří (abych nezapomněl: moc děkuji, Gerrite, Gastone, Brigitte, Corrado a ostatní!).

first customer_meet after 25 yrsJedna vzpomínka za všechny – můj první velký mezinárodní zákazník, Gerrit J. Jansen, jednatel Makro Cash & Carry ČR. Foto z nedávného setkání v Amsterdamu. Gerrit je ten zachovalý gentleman za mnou a mojí ženou.

 

Na lidi ze Západu jsem si při poradenské a analytické práci pro mezinárodní firmy expandující v 90. letech rychle zvyknul a zbavil se mindráku získaného odchovem za železnou oponou. Relativně rychle jsem přestal dělat i směšné chyby při hodnocení obchodních partnerů – pochopil jsem, že bílé zuby nemusí být nutně falešné a že muži, kteří nesmrdí potem a jsou pečlivě oblečeni nejsou nezbytně jiné sexuální orientace….
Byl jsem s lidmi ze Západu v denním kontaktu, ale „člověkem z Východu“ v managementu mezinárodní firmy jsem se stal teprve poté, co jsem prodal svoji firmu strategickému investoru. Ten mne pak požádal, abych pracoval v regionální centrále ve Vídni. Stalo se to v červenci 2005 a (alespoň pro mne) to nemělo žádné typické projevy cesty z Východu na Západ. Ona totiž ta Vídeň leží na východ od Prahy. I sto let po pádu C. a K. monarchie je pořád tak trochu českou metropolí, kde jen zřídka narazíte na top managera s jiným než českým jménem nebo alespoň bez babičky z Čech či Moravy. Moji rakouští kolegové mne navíc dobře znali a hlavně si dost oddychli, že místo mne nedorazil někdo jiný, z Německa. Pravděpodobně tedy nenaplním očekávání Vás, milí čtenáři. Žádné drama a kulturní šoky…
Obdobně hladce proběhl i můj další přesun, tentokráte již opravdu z východu na západ, konkrétně do New Yorku. Můj zaměstnavatel realizoval sérii ambiciózních akvizic na severoamerickém trhu a hledal top managera, který by byl schopen pomoci s integrací nových přírůstků. Moje „divoká“ minulost člověka z Východu se jevila jako výhoda a záruka, že se (na rozdíl od kolegů zvyklých na zaběhlý a trochu nudný západoevropský business) s nezvyklým úkolem nějak popasuji. Řečeno lapidárně – moji tehdejší kolegové z německé centrály měli pocit, že na divoký západ je třeba poslat někoho z divokého východu. Byl jsem tímto úkolem nadšen, protože Ameriku miluji (ano, odchov za železnou oponou ve mně kromě mindráku ze Západu vypěstoval i hluboký respekt k tomu, co se umělo postavit zemi, kde již včera snědli to, co měli na zítřek…).
Přes veškerou lásku k Americe jsem si hned na začátku prožil mírnou krizi. Nikdy nezapomenu na moji první noc v USA. Nemohl jsem spát, díval se z okna na manhattanské mrakodrapy a říkal si „Co tady proboha děláš?“. Velmi rychle jsem si ale nalezl velmi uspokojivou odpověď: „Představ si, že by tu byl místo Tebe někdo jiný. Jak ten by z toho byl vyplašenej…“. Povzbuzen touto představou jsem vyrazil ráno do práce a dalších 18 měsíců svého pracovního pobytu v USA nenarazil na větší problém. Nutno přiznat, že mému hladkému přijetí do týmu pomohlo kromě nesmírné otevřenosti a multikulturnosti New Yorku také to, že kapitánem NY Rangers byl krátce před mým nástupem jmenován Jarda Jágr. Kolegové tak vcelku logicky přijali fakt, že mužstvo má řídit Čech. A ještě jeden faktor pracoval v můj prospěch. Zní to ošklivě pragocentristicky, ale přicházet do Vídně či New Yorku z Prahy je prostě výhoda. Jak říká známý vtip, Praha je nejmenší velkoměsto na světě, ale ve finále je to pořád velkoměsto. Moje zkušenost je velmi jasná – pohybovat se mezi velkoměsty je přeci jen lepší než přicházet z malého města, ať už je to Horní Dolní nebo libovolná lokalita na americkém Středozápadě. Oproti tomu je fakt, zda přicházíte ze západu či východu, alespoň podle mne, méně podstatný.

Moje zážitky ze Západu jsou tak asi méně dramatické, než jste čekali. Abych alespoň trochu kompenzoval Vaše zklamání, přidám své 3 „nej“ situace z mezinárodního managementu. Všechny jsou kupodivu z Jihu či Východu, Západ na ně nemá.

Nejnadšenějšího přijetí se mi dostalo před deseti lety v Sarajevu. Byl jsem právě pracovně „mezi Rakouskem a USA“, což jsou 2 země, které tehdy Bosna milovala ze všech nejvíce. Spojené státy kvůli tomu, že efektivně zastavily bosenskou válku. Rakousko z piety k tomu, že léta strávená v C. a K. monarchii byla pro Bosnu a Hercegovinu ta nejšťastnější. Svoji roli hrál i můj český původ – čeští architekti a inženýři se masivně zasadili o rozvoj Sarajeva a jsou podepsáni pod řadou staveb, včetně významných katolických, pravoslavných i muslimských objektů. Kéž bychom si zase vzpomněli na to, jací multikulturní světoběžníci jsme byli na přelomu 19. a 20. století…..
Nejvíce mne potěšilo ocenění od mých bývalých kolegů v Keni. Snažil jsem se významným mediálním domům v Nairobi prodat elektronický systém měření sledovanosti televize a rozhlasu. Moji místní spolupracovníci to sledovali s nadšením a přirovnávali mne k jednomu evropskému obchodníkovi, co se před lety nezalekl toho, že lidé v Keni tehdy neměli boty a naopak viděl ten skvělý potenciál. Kolegové dobře znali i jeho jméno – byl to pan BATA a dodnes má v Nairobi prodejny.
Nejoptimističtěji pro Českou republiku pravděpodobně vyznívá nečekané ocenění, kterého se mi nedávno dostalo v kazašské Alma Atě. Přistál jsem v noci a v dosti zbědovaném stavu se nad ránem dostal do hotelu. Fantasticky mne osvěžila konverzace s mladíkem v recepci, který obdivně listoval mým českým pasem. Zdvořile se mne pak zeptal, jestli nejsem náhodou z Prahy, toho města, kde je ta veleslavná Karlova univerzita. Studovat na ní byl jeho životní sen.

Místo závěru: pro mne osobně jsou Západ a Východ, stejně jako Jih a Sever méně podstatné, než kvality konkrétních lidí, zdravost firemní kultury a schopnost vzájemné komunikace. Měl jsem to štěstí, že jsem v posledních 25 letech mohl pracovat na 4 kontinentech. Můj klíčový závěr je, že lidi jsou všude v zásadě stejní. Liší se svými individuálními vlastnostmi, samozřejmě je ovlivňuje kultura prostředí, ve kterém se pohybují. Firmy se přitom s pokračujícím vývojem civilizace stávají významnějším faktorem formování této kultury, než národ či dokonce nějaká geografická entita typu Východ či Západ. Základem pro úspěch je jak v lokálním, tak mezinárodním prostředí respekt k protistraně a ochota a schopnost jednat s kolegy a obchodními partnery „ve stejné výšce očí“. Tento těžko přeložitelný rakouský termín je pro mne osobně hodně podstatný. Popisuje totiž i můj recept na úspěch – nedívat se na nikoho „shora“, ale také nepodlézat, nemít mindráky. Vím, že pro nás, co pocházíme zpoza železné opony, to není vždy jednoduché. Vím ale také, že my Češi máme dlouhou historii života a práce v multikulturním prostředí a že středně-stavovský smysl pro rovnoprávnost máme v genech. Takže žádný strach z kariéry na Západě, přátelé!

PS: Pokud chcete dostávat zprávu emailem o novinkách na našem blogu, stačí se zde zaregistrovat a už Vám nic neunikne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *