Šok z života v multikulturním prostředí

Můj dosavadní život se vcelku ostře dělí na 2 etapy – do Listopadu a po něm. Asi tušíte, že to zase tak nesouvisí s tím, že listopad je „štíří“ měsíc, ale s tím, že v listopadu 1989 se hodně věcí změnilo. Ti z nás, kteří se nebáli využít nabyté svobody a příležitostí, začali žít doslova nový život. To se týká i mých zkušeností s jinými národy a s multikulturním prostředím. Stručně řečeno: do Listopadu jsem cizince potkával jen zřídka a letěl poprvé letadlem ve 23 letech, v „nových časech“ jsem pracoval na 4 kontinentech a trávil po letištích více času než doma.

dinner at sheik's

Běžným šokem z jiných kultur je setkání s jejich kuchyní, třeba s takovouto velbloudí pochoutkou. Byla ovšem velmi dobrá, stejně jako diskuze se saudsko-arabským šejkem.

Ale pojďme to vzít po pořádku. První cizinec, na kterého si vzpomínám, byl sovětský voják zoufale civící z obrněného transportéru na pražském Petrském náměstí, kousek od naší školy. Paní učitelka nás prosila, ať ho nedráždíme a radši se mu vyhýbáme. Není sice zlý, ale je zoufale neinformovaný a zmatený (mimochodem: geniální geopolitický „statement“, dodnes bych mu rád věřil). Ten voják byl někde ze Střední Asie a reprezentoval tak první multikulturní partu, se kterou jsem se potkal – Sovětský Svaz. Ta parta o sobě prohlašovala, že je bratrstvím národů, ale moc na to nevypadala. Bydlel jsem nedaleko od Bílé Labuti a k mé oblíbené zábavě patřilo sledovat, jak sovětští turisté tahají gigantické nákupy z toho tehdy jediného obchoďáku v Praze do autobusů na nábřeží Vltavy. Byla to ukázková estráda nespolupráce, nikdo nikomu nikdy nepomohl. Zvláště drsné byly scény, kdy povětšinou asijští sluhové (ano, v sovětské armádě byli sluhové jako za Švejka…) tahali gigantické nákupy ruských paniček, manželek soudruhů důstojníků.   Bylo to všechno, jen ne soudružská spolupráce a soužití různých národů a kultur.

V roce 1969 jsem se poprvé dostal do „kapitalistické ciziny“. Bylo krátce po srpnové okupaci Československa a v Rakousku a zejména v Itálii jsme se setkávali se sympatiemi a všestrannou podporou. O to větším šokem bylo, když se nám podařilo s rodiči vyrazit na Západ znovu za dalších 5 let. To už se na nás všichni dívali doslova přes prsty, podezřívavě, s opovržením. Zpětně si uvědomuji, jak děsně efektivní byla normalizace a také jak rychle mohou vyprchat sympatie k nějakému národu.  Děsivý odstup, který si od nás tehdy během naší prázdninové cesty drželi Němci a Francouzi, ve mně zanechal daleko hlubší stopy než setkání s multikulturní společností, která tehdy již na Západ od našich hranic vznikala. Potkávali jsme sice německé Turky a francouzské Araby a černochy, ti ale byli z našeho pohledu daleko více součástí evropské společnosti než my, prašiví „komunisté“ z Východu. Socialistický stát mne naštěstí dalších negativních zážitků tohoto typu ušetřil a dalších 15 let jsem se už za železnou oponu nepodíval. Ledy začaly pukat až v průběhu roku 1989 a i já jsem se opět dostal „ven“. Můj nejsilnější zážitek není ale ze setkání s multikulturní společností, ale s „obyčejnou“ tržní ekonomikou. V létě 1989 jsem se zúčastnil historické cesty – spolu s dalšími pracovníky socialistického obchodu jsem v rámci krátké exkurze navštívil Linz. Dodnes s láskou vzpomínám na nějakou soudružku, vedoucí odboru obchodu z krajského národního výboru, která v transu vyběhla z rakouského obchodního domu a řvala na zbytek výpravy: „holky, poběžte sem, právě přivezli zboží“.

Tolik historie, pojďme k dnešku a k praktičtějším postřehům, které by se vám, čtenářům, snad mohly hodit. I když jsem se od roku 1990 stýkal s řadou cizinců, skutečně intenzivní kontakt s multikulturním prostředím jsem zažil až po roce 2004 po přesunu do Vídně, poté do New Yorku a následně prací v regionálním managementu pro východní Evropu, Střední Východ a Afriku.

Vídeň mi žádné multikulturní šoky nezpůsobila, tedy snad až na to, kolik obyvatel tohoto velkoměsta má českou nebo moravskou babičku (a zejména: jak málo z nich se hlásí k tomu, že jejich předkové byli „bémáci“; o tom, že neumí ani slovo česky nemluvě). Vídeň tak potvrzuje to, co ukázal výzkum asimilace různých národů v USA. Češi se velmi rychle (nejrychleji ze všech!) integrují, rozpouští v americkém (i vídeňském) tavícím kotli a vzdávají se své původní identity do té míry, že mnoho z nich přestává používat mateřský jazyk. V této souvislosti je asi potřeba zmínit, že tahle unikátní schopnost se zřejmě týká těch, co se se rozhodli odejít z rodné země. Mezi těmi, co zůstali, je asi naopak řada těch, kteří se schopností přizpůsobovat jiným kulturám a integrovat se do cizího prostředí zrovna nevynikají. Ale zpátky k Vídni. Podle mne to je (obdobně jako třeba Berlín či Londýn) taková „malá Amerika“, místo zvláště vhodné pro přivykání si jiným kulturám a národům. Zvažujete-li mezinárodní kariéru, asi bych doporučoval začít právě tam.

Opravdová „velká Amerika“ je ovšem New York, hlavní město multikulturního a globalizovaného světa. Stěhoval jsem se tam navíc s rodinou, takže jsem měl možnost užít si multikulturních šoků v řadě směrů a v plné míře. Hned zkraje ale musím předeslat, že to vlastně vůbec nebyly žádné zásadní šoky. Největší obavy jsem měl o dceru, tehdy 6-ti letou. Zcestovala sice s námi před přesunem do USA doslova celý svět, ale reálně se pohybovala jen v komunitě dětí poklidného pražské předměstí. Když jseOLYMPUS DIGITAL CAMERAm se snažil ji tak trochu připravit na to, co ji v New Yorku čeká, svěřila se mi, že se hlavně bojí černochů, protože jsou fakt divní. To nebylo dobré východisko k tomu, že za pár dní měla nastoupit do americké školy, kde byli převážně Afroameričané, Latinos a několik Vietnamců a filipínská paní učitelka. I když šlo o placenou, soukromou školu, byla moje dcera vlastně jediný Kavkazan (čti běloch) ve třídě….. Takže jsme byli připraveni na šok. A ten opravdu přišel – moje dcera se zapojila do party doslova za několik hodin. Svědčí o tom tahle fotka, pořízená na závěr jejího první školního dne.

 

K rychlé integraci samozřejmě přispělo to, že v New Yorku je každý „odněkud“ a být „jiný“ je nejlepším průvodním znakem normality. S určitou mírou nadsázky se dá říct, že k rychlé integraci přispívá i to, že se vše převádí na peníze a byznys a všude vládne povinný pragmatismus a pozitivní myšlení. Lehce primitivní, ale účinné… Snad nejlépe to vyjádřil pakistánský řidič limuzínového servisu, který naše firma v „pre-UBER times“ používala. Šlo o franchisingový systém, na kterém se podíleli Indové a Pakistánci, muslimové i hinduisti. Když jsem se zmíněného řidiče (spolumajitele) ptal, jestli to není problém, odpověděl mi hrdě (s příšerným Paki-akcentem): „Doma proti nim válčíme, ale tady spolu děláme business.“ Kdyby někdo vymýšlel nějaká multikulturní hesla, rád ho za tím newyorským podnikatelem pošlu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAKdyž jsem procházel staré fotky z New Yorku, náhodou jsem narazil i na tuhle, z dětského muzea v Brooklynu. Zachycuje moji dceru, jak si hraje se 2 Afroameričankami na pizzerii. Peníze u toho samozřejmě nemohly chybět. Někdo by si asi povzdechl nad tím, jak odporný je ten kapitalismus, ale já si spíš znovu rád osvěžím ten skvělý pocit z toho, jak rychle si moje dcera zvykla na to, že černoši vůbec nejsou divní.

Na nástrahy multi-kulturality si velmi rychle zvykla i moje žena. Největším šokem pro ni asi bylo to, že si v USA nevylepší svoji angličtinu. Všichni ji totiž záviděli, jak skvěle mluví. Třídní paní učitelka, původem z Filipín, to formulovala jasně: „Ma drim wud be to spik lajk ju“. Jiným překvapením pak bylo to, že v USA se jazyk používá k tomu, aby se lidé dorozuměli. Na rozdíl od řady jiných zemí (Česko nevyjímaje) je člověk s divným akcentem či nedokonalou znalostí jazyka akceptován/oceňován za snahu komunikovat a ne apriori identifikován jako vetřelec či neuměl, neschopný se naučit lokální jazyk. O tom, že moje žena s integrací neměla problém, svědčí další foto z Harlemu. Při návštěvě jazz klubu jsme se připletli k oslavě narozenin černošské babičky. Skončilo to sborovým zpěvem, při kterém manželka reprezentovala „bílou rasu“.

BK at Cotton Club

O dalších multikulturních specialitách New Yorku teď již jen telegraficky:

Svátky:
New York je velkoměsto s řadou kultur, pořád je co slavit. Jen se člověk musí smířit s tím, že ty jeho svátky zase nejsou tak zásadní. Přát kolegům ve výzkumné firmě veselé vánoce nedává moc smysl, povětšinou slaví židovské svátky. Rozesílat vánoční přání je pak už vyslovené faux-pas.

Velkoměsta versus národy:
Dost mne šokovalo, že pro americké kolegy bylo daleko bližší mluvit s někým z Prahy, než z nějakého malého města kdesi na středozápadě USA. Návštěvy z Kansasu či Oklahomy byly neoficielně avizovány jako delegace z „třetího světa“. Došlo mi, že svět je už možná organizován úplně jinak, než podle národů a států. Vytvořila se určitá nová struktura velkoměstské populace, která má k sobě blíž, než k lidem z menších měst ve vlastních zemích. Český vztah k Pražákům není vůbec nic neobvyklého, daleko propastnější rozdíly jsou v řadě zemí. Další silný signál, že koncept národa je tak trochu vyčichlý.

Afroameričané:
Asi to neplatí všude v USA, ale v New Yorku jsou černoši ti nejmotivovanější a nejlepší kolegové. Přes veškeré připomínky, které můžeme mít k prezidentu Obamovi, se osobně vůbec nedivím, že byl zvolen prezidentem. Černoši jedou!

Indové:
Stále více míst v top managementu amerických (a globálních) firem obsazují Indové. Není divu – jsou extrémně pracovití, vysoce inteligentní, motivovaní. Je úžasné sledovat osudy indických přistěhovalců, kteří v jedné generaci dokážou doslova z ničeho vytvořit v USA firmu, dát dětem špičkové vzdělání, financovat rozvoj vesnice, ze které pocházejí, a ve finále se vrátit do Indie a stát v čele velké rodinné firmy, kterou stačili vybudovat. U nás toho o Indech zase tak moc nevíme a děláme chybu.

Poslední etapa mé mezinárodní kariéry mne vrátila zčásti do téměř domácího prostředí (východní Evropa), přinesla však také novou výzvu – řídit aktivity firmy na Středním Východě a v Africe. Přiznám se, že jsem čekal šoky a připravoval se na ně. V reálu to ale nebylo vůbec špatné, zejména pokud jde o byznys v arabských zemích. Na základě relativně intenzivních zkušeností z řady zemí nemohu sdílet názory některých spoluobčanů, že Arabové reprezentují úplně jiný civilizační okruh. To podle mne platí spíše o Indech a zejména Číňanech, propojení Evropy a arabských zemí je daleko intenzivnější. Určitě nestojíte o historické analýzy, takže spíše pár pragmatických postřehů. Arabové mají samozřejmě některé kulturní odlišnosti, ale pokud jde o byznys, je jejich vyšší míra konzervativnosti a úcty k tradicím z mého pohledu velkým plusem. Podařilo se mi v arabských zemích uzavřít obchody za několik miliard a oceňuji ochotu investovat do kvality a důvěru mezi obchodními partnery. Pokud jde o spolupracovníky, považuji své ex-kolegy ze Saudské Arábie, Libanonu, Egypta či Maroka za jedny z nejangažovanějších a nejloajálnějších.¨

 

Místo závěru: Možná tím někoho naštvu, ale za 30 let své dosavadní kariéry jsem zažil spíše „mono“, než multikulturní šoky.   S lidmi z jiných kultur se mi povětšinou dělalo dobře, v řadě směrů mne naučili nové věci a obohatili můj pohled na svět. Asi to hodně souviselo s tím, že jsem se snažil k lidem z jiných kultur přistupovat s pochopením a snad i bez zbytečných předsudků. Přiznám se, že mne daleko více šokovali někteří spoluobčané – svým negativismem, neloajálností a neangažovaností. A také neochotou poznat jiné kultury a pokusit se na nich nalézt něco pozitivního, poučného. Výzkumy přitom jasně prokazují, že pokud něco neznáme, máme z toho povětšinou strach. To je ostatně hlavní princip hororu…. Klasickou ukázkou je vztah k Evropské unii. V době našeho vstupu analýzy potvrdily velmi silnou korelaci mezi podporou vstupu a pobytem v EU alespoň jeden týden. V současnosti mám tak trochu strach, že se opět uzavíráme světu, bojíme se všeho a všech, co nejedí knedlo-zélo-vepřo.  Asi je na čase vyrazit do světa, za prací nebo alespoň na návštěvu. A nebo číst pohádky od 3 štírů :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *