Člověk z východu v managementu na západě

Jsme v byznysu stejně dobří jako lidé ze “západu” nebo ne? Podepsala se socialistická minulost naší země na našich schopnostech řídit lidi pozitivně nebo negativně? Co by měl vědět Čech, který chce pracovat v cizině? Nebo ten, který nechce, ale co čert nechtěl – firma to vyžaduje?!

KyotogeishasPráce v zahraničí přináší samé výzvy,
například tady se v Kjóto fotíme s místními slečnami…

Když mí kamarádi, ostatní dva štíři, přišli s nápadem na toto téma (všichni z nás máme za sebou dlouhé roky práce v jiných krajích), nejdřív jsem si říkal: no tak super, takové pěkné téma, určitě bude zajímat spoustu lidí a po všech těch zkušenostech bude hračka něco přínosného napsat. Pak jsem začal přemýšlet, jak a co by měl náš příběh mít v sobě a došlo mi…že jsem vlastně nikdy na západě pořádně nepracoval! Jasně, od roku 1992 doteď jsem v různých nadnárodních společnostech, jejichž centrály jsou v západní Evropě nebo USA. Ale srdce mě vždycky táhlo do tzv. Emerging markets, trhů, které se rozvíjejí (nebo alespoň by měly…) a všechny nabídky práce v Londýně, Amsterdamu nebo Atlantě jsem zatím poctivě odmítal. Tak se nechám stejně jako Vy překvapit, jak se náš příběh vyvine!

Myslím, že my Češi máme občas tendenci se podceňovat, napadá nás jakýsi syndrom malé země. Také si lidé z “východu” někdy říkají, že nemáme tak dobré školy jako například ve Velké Británii a tím ani tak dobré manažery. Školy možná máme horší, pravda, ale po více než 20 letech mé zkušenosti říkají, že jsme úplně rovnocenní našim západním kolegům, v některých situacích dokonce lepší. Samozřejmě není možné nějak moc generalizovat, každý člověk je jiný, má své silné a také slabé stránky. Přesto jsem měl možnost několikrát vidět na vlastní oči, jak v situaci, která vyžadovala vybočit ze zajetých kolejí nebo opustit firemní systém a pravidla, si daleko lépe poradil člověk z východu. Ten, který měl za sebou zkušenosti z neustále se měnícího prostředí rychle se rozvíjejících trhů východu po revoluci. Ten, který přemýšlel, jak dosáhnout požadovaného cíle a ne jak se držet naučených schémat. Manažer ze západu měl tendenci uplatňovat své naučené dovednosti z rozvinutých, stabilních trhů, které ovšem v některých případech naprosto selhávaly.

knorrpolevkyNapadá mě jedna historka, kdy náš šéf z nejmenované západní země přišel s nápadem promo akce na naše výrobky Knorr, která úspěšně běžela v jeho zemi už několik let. V jeho zemi ovšem měly polévky Knorr dominantní postavení na trhu a bylo celkem jednoduché se domluvit se třemi obchodními řetězci, které ovládaly 80% trhu. Na rozdíl od České republiky, kde náš podíl na trhu se pohyboval okolo 25% a desítky všech možných retailerů spolu každý den bojovaly o přežití. Ačkoliv jsme se mu snažili vysvětlit situaci a naznačit, že tak komplikované promo schéma nákupčí řetězců buď vůbec nepochopí nebo pokud ano, nebudou ochotni se pustit do realizace, nic naplat. Všechno jsme museli připravit a představit našim kolegům z prodeje, kteří nejdřív nevěřícně kroutili hlavami a pak byli s velkou slávou vyhnáni z kanceláří supermarketů…

 

Další zajímavý aspekt práce pro západní společnosti jsme zažívali se spolužáky z Vysoké školy ekonomické poté, co jsme se ve věku okolo 30 let dostali na různé pozice v managementu v České republice, začali se zapojovat do firemních projektů a jezdit na jednání do západní Evropy. Tam se na nás ovšem naši západní kolegové nejdříve dívali trochu nejistě – jak je možné, aby oni museli studovat a pak krok po kroku budovat kariéru desítky let a dostali se například na pozici ředitele divize ve věku 45 let? A najednou jsou tady ti “kluci (taky holky, samozřejmě) z východu”, kteří začali pracovat už za studií, když dokončovali vysokou školu měli na starosti tým několika lidí a díky rychle se rozvíjejícímu byznysu a nedostatku kvalifikovaných a schopných lidí se znalostí místního trhu se ocitli na podobných pozicích o 15 let dříve? Nebylo jednoduché pro ně pochopit, jakým tempem se situace vyvíjela v postkomunistických zemích po revoluci a jaký měl tento zrychlený proces efekt na stejně zrychlené tempo naší kariéry. Po pár schůzích a projektech ale většinou pochopili, že máme dostatek zkušeností z našich trhů a jsme ochotni se učit, takže má smysl se s námi vůbec bavit.

Vše fungovalo, dokud jsme byli v komfortní situaci země, kterou jsme znali. Případně ještě na jiném trhu, který měl podobný vývoj – Polsko, Maďarsko nebo i Rusko. Někteří z nás jsme se v našich firmách vydali na západ, zkusit své štěstí tam. Bylo zajímavé sledovat, jak se s novou zkušeností a situací kdo vypořádá. Někdo se rychle přizpůsobil, pochopil, že ne všechny zkušenosti jsou využitelné na západě a je potřeba se “pokorně” učit od svých místních kolegů a zároveň zkoušet uplatnit některé přístupy z domova. Někdo se v novém prostředí nedokázal zorientovat, nepoznal, že není úplně nejlepší přijít do centrály a začít všem vyprávět, jak “to děláme doma v Čechách”. V některých případech náš manažer tvrdě dopadl na dno reality a poté pochopil, že musí poopravit svůj přístup. V jiných zase nepochopil a putoval zpátky do Čech, většinou aby si hledal novou práci jinde.

V mém případě vznikla jakási “závislost” na rozvíjejících se trzích: rychlé rozhodování, spousta příležitostí, neustálá změna prostředí a trhu, člověk neví, co dělat dřív, jiné kultury, jiné přístupy k obchodování.  Zjistil jsem, že taková práce mě opravdu baví. Zároveň jsem poznal, že bych se v centrále, případně jiné velké organizaci naší firmy na západě, utrápil k pomalé smrti a proto jsem se nikdy do přicházejících příležitostí nehrnul. Raději jsem odešel z firmy, která se mě vehementně snažila přemístit do centrály a začal dělat něco jiného!

GulfoodMy Češi nebo obecně východní Evropa nejsme moc známí svou tolerancí k jiným kulturám, ale myslím, že ti z nás, kteří se vydali do ciziny, si možná právě díky nedostatku tolerance doma více uvědomujeme kulturní rozdíly. Tím máme další výhodu – často jsem se setkal se situacemi, kdy lidé ze západní Evropy nebo Ameriky přijedou například do Dubaje a myslí si: mají tady mrakodrapy, Starbucks, alkohol a nová auta, takže vlastně žijí stejně jako my. Pak se anglický pár líbá na ulici po party v klubu, no co, jako doma přece. Vidí je místní rodina zahalených žen a než zjistí, co se stalo – už jsou ve vězení pro “přehnané projevy náklonnosti na veřejnosti”. Mají pak alespoň čas nastudovat místní pravidla chování…než je ovšem deportují ze země.

Další příklad, který mě napadá: jednou jsme organizovali týmovou večeři v Nike, měla přijet do Dubaje návštěva kolegů z centrály. Neuměli pochopit, že naše asistentka nemůže jít na firemní akci a brali její odmítnutí jako nevhodné a netýmové. Musel jsem jim vysvětlit (nevím jestli úspěšně…), že ona, konzervativní muslimka, prostě není schopna se zúčastnit večerní akce, kde ostatní lidé pijí alkohol. Takže raději nejde, aby nebyla vystavena situaci, která jí jistě je nepříjemná. Vyřešil jsem to společným obědem celého týmu a pak ti, co chtěli, šli na drink a večeři sami.

Můj závěr je: my Češi se určitě nemusíme bát vyrazit pracovat na západ nebo jinam. Jsme přizpůsobiví, rádi se učíme novým věcem a naše pověst největších konzumentů piva na hlavu na světě spolehlivě otevírá dveře do společnosti kdekoliv na světě (pozor jen v Saúdské Arábii!). Takže kdo chcete, neváhejte, a hurá do ciziny na zkušenou.

Co myslíte? Jsme opravdu tak skvělí nebo já mám růžové brýle :)? Napište mi do komentářů své reakce, zkušenosti se života jinde, rád si je přečtu.

Pěkný den!

Dan

 

PS: Někdy příště o právnících v byznysu a jak na ně! Stačí se zaregistrovat zde a budete dostávat zprávy o nových článcích přímo do Vašeho emailu, takže Vám nic neuteče.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *